Michal Činčiala

Kvikkjokk – Jakkvik, 83 kilometrů, 2400 pozitivních metrů převýšení, dvě lodičky a opět pořádná porce námahy v náročném terénu, i když už jiném, než na začátku cesty. Jaký bude třetí díl, který přichází po dobrém vyspání?

Kungsleden aneb Královská stezka, 450 kilometrů ve švédském Laponsku, z části za polárním kruhem, mimo civilizaci, bez cest a jen s občasným pokrytím mobilním signálem. Údajně poslední divočina v Evropě. A právě tato stezka se stala mojí osobní výzvou, dosud mojí nejnáročnější akcí.

S myšlenkou založit podobnou akci, jako je PVLH24, jsem si začal hrát po dokončení kolečka v Lužických horách, které se mi velmi zamlouvalo. 13. června jsem se konečně odhodlal a po nepříliš důkladném, tak trochu punkovém, plánování jsem se vydal na 13 prominentních tisícovek Hrubého Jeseníku.

Od Austrálie jsem absolvoval jen jeden delší běh, devadesátku z Olomouce do Jeseníku, no, a když tak všichni básní o PVLH, tak slovo dalo slovo a minulý víkend jsem se spolu s kamarádem Zdeňkem Votavou a stabilním supportem Petrem a synem Patrikem vydal objevovat Lužické hory.

Obvykle při běžných trénincích podle mapy neběhám, ale od té doby, co jsem začal s celonočními dlouhými běhy, si trasy plánuji v Garmin Connectu. Při používání jsem narazil na problém s navigací – červená navigační čára zaniká na červeně vyznačené silnici. Jak změnit barvu navigační čáry?

V únoru jsem se vydal k protinožcům s cílem pokořit další dvousetmílovku. Jelikož jsem v Austrálii zatím nebyl a trasa závodu papírově nevypadala nijak náročně, měl to být takový polovýlet. To, co měla být pohoda, se změnilo v absolutně deliriózní zážitek a dosud můj nejtěžší závod.

Uplynulo téměř přesně půl roku od poledního závodu, Bigfoot, a opět sedím ve vlaku směr letiště. Tento půlrok by hodně hektický, snad až ne tak tréninkově, jako spíše v osobním životě, a to ještě není všem dnům konec. Co mě tedy čeká v Austrálii?