Hongkong Four Trails Ultra Challenge: schody stokrát jinak a pokaždé stejně
Čtyři traily v Hongkongu, ~300 km, 14500 m+ za 60 nebo 72 hodin – cross-country, asfalt, lehký terén, ale hlavně schodové orgie. Support k dispozici jen mezi traily, jinak není doprovodu dovoleno ani se dívat – protože je to osobní výzva… To je HK4TUC.
Měl jsem být v lednu na Brazil 135 – nebyl, protože… proto. Kecáme takhle s Terkou ohledně běhání a možných destinací, když mi zmíní závod v Hongkongu, o kterém jsem nikdy neslyšel. Za pár dní mi to nedá a kouknu se, co to vlastně je. Celkem mne to zaujme a ještě více to, že se za účast nic neplatí. Zběžně vyhledám, co teď stojí letenka do Hongkongu, a z poloviny ze srandy píšu majiteli a organizátorovi akce, Andrému, jestli by mně nechtěl. Místo motivačního dopisu posílám seznam svých akcí a dodávám pár perliček ze svých účastí, ke kterým, jak je známo, většinou přistupuji punkovým způsobem. Pár dnů nic – mezitím se podívám na web a zjišťuji, že příjem přihlášek je ukončen. Hodím to za hlavu s tím, že je to pasé. A potom dostávám e-mail se stručným oznámením, „s politováním vám oznamujeme, že jste byl přijat“.
Tak a je to. Jako na 15km+ převýšení nemám natrénováno ani náhodou a mám jen jeden měsíc na přípravu. Ještě před tím se ale obracím na svého supporťáka Petra, jestli tedy pojede se mnou. Myslím, že ho zláká exotická destinace, takže souhlasí. André mi za pár dnů píše, že jeho kolega v práci je Čech, sportovec, a že by mi prý udělal support. S radostí přijímám, protože můžu zrušit pronajaté auto, s jehož parkováním v Hongkongu by byly akorát potíže, nehledě na finanční úsporu. S Davidem probíhá čilá korespondence, zařizuje vše možné i nemožné, je to obrovská pomoc a oddechnutí, protože třeba pořízení takové SIMky není v HK žádná snadná věc.
Začátek akce je naplánován na 10. únor. Čas není znám, André vždy přesný termín startu oznámí až 12 hodin předem. Letadlo máme booknuté na 6. února a Petr přijíždí do Olomouce den předem. Nedá nám to a zajdeme do Drápala na jedno pětipivo. Letíme z Vídně do Pekingu a poté do Hongkongu. Cesta do Vídně autem proběhne v klidu a než se nadějeme, sedíme v letištním salonku a napájíme se pivem, Petr tedy hlavně dává panáky. Let do Pekingu je ve znamení pokusů o spánek a nedostatku alkoholu, letíme totiž s Číňany. Na druhou stranu to má jednu výhodu, že se může letět přes Rusko, kde „nepřátelská“ letadla nemohou, a šetříme proto několik hodin. V Pekingu přistáváme uprostřed noci, letiště prázdné, všechno zavřené. Sledujeme letištní navigaci, která nás má navést k bránám do HK, Macaa a mezinárodním destinacím, ale nedaří se. Soudruzi nám říkají jednou tam, podruhé zase jinam, ale nakonec se dostáváme na „checkpoint“, kde samozřejmě velký bratr fotí ksichty, bere otisky prstů a tak. A navíc s výrazem v obličeji, jako bychom jim to tam přišli ukrást. Po pár hodinách čekání nasedáme na další letadlo a kolem poledne dosedáme v Hongkongu.
Tam nás čeká klasická příletová rutina – zavazadla a výběr financí v místní měně z bankomatu. David nám na letiště poslal svého řidiče s autem, který nás má odvést do hotelu. Současně nám zařídil již aktivované SIMky a Octopus karty, což je něco jako místní platební karta, na kterou se „nahrají“ finance a dá se s ní platit celém Hongkongu, včetně metra (dopravy celkově), restaurací, obchodů atd. Připadáme si jako VIP hosté, až je nám to blbé. Zavazadla bezpečně dojdou, ale když vyjdeme ven, nikdo tabulku s mým jménem nemá. Dvě minuty se rozhlížíme, když uvidíme přibíhajícího člověka, a to je náš řidič. V autě, kterým nás odváží do hotelu, si připadáme jako v business classu.
Máme zbytek středy, čtvrtek a pátek na nějaký sightseeing. Po krátkém odpočinku se hned vrháme do víru velkoměsta. Hongkong jsem viděl na mnoha fotkách a vím, že zástavba je extrémní. Skutečnost to ještě překonává. Hledím na to všechno s otevřenou hubou a připadám si jako mravenec.
Večer ty dojmy s Petrem před spaním spláchneme dvěma plechovkami Plzní, které čerpáme z přivezených zásob – hmotnost pěnivého moku představuje významnou část hmotnosti naší bagáže. Jak jinak, že…
Čtvrtek strávíme ve starém Hongkongu, večer jsme Davidem zvaní na jídlo – máme za to, že to bude nějak na pohodu, a proto se oblékáme sportovně, já do tříčtvrtečních kraťasů. No a když nás David zavede do prvotřídního steakhousu v Mariottu, tak si tam připadám jako Bohuš na výletě v Brně. Jídlo je dokonalé a po návratu do hotelu ještě vyrazíme na jedno dvě do místní knajpy – mimochodem, čepované je zde za velice lidovou cenu, cca 300 za půllitr. Za takovou cenu je problém se nerozšoupnout, hahaha. V pátek následuje automobilová obhlídka části trasy s Davidem a odpoledne následuje další jídlo, tentokrát zve André a na místě jsou aktuální i minulí účastníci. Thajské jídlo normálně moc nemusím, ale po dvou pivech chutná (skoro) vše.
Je pátek, sedm večer, a André stále neoznámil čas startu. To znamená, že nebudeme muset vstávat v nějakou nekřesťanskou dobu. Sice jsou ještě plné stoly, ale my se s Petrem zvedáme s tím, že se musíme chystat na závod a že je ještě třeba vypít nějakou tu plechovku. André si kvituje s pobavením a od pár dalších lidí slyšíme, že takovou přípravu na závod ještě neviděli…
21:44. Přichází zpráva. Za 12 hodin na startu! Dlouho nečumákujeme, věci jsou nachystané, dopíjíme pivo a usínáme. Budík mám na osmou a skutečně mne budí až jeho zazvonění. Jako před každým závodem, následuje návštěva toaletního zařízení, kde se bohužel nedaří, takže raději prásknu dvě imodia, ať se nepodělám někdy v raných fázích závodu. O půl deváté vycházíme a pěškobusem jsme za 10 minut na startu. Už tam na nás čeká David.
Cítím určitou nervozitu, hlavně kvůli vědomí, že na patnáct kiláků převýšení a schody nemám adekvátně natrénováno. Spoléhám však na svoji hlavu, co mi zbývá.
Počasí je relativně příznivé, kolem 15 stupňů, ale celkem fouká a je mi zima. V batohu mám zabalenou Hurricanku, ale ta je příliš teplá – nehodlám se v bundě potit jak prase hned od začátku. Lehké Tirano mám na pokoji a Petr se obětavě nabídne, že mi pro něj zaběhne. Má na to asi 20 minut – a skutečně to stihne. Absolvuji ještě focení a už zbývají jen minuty. Je nás necelých třicet běžců. Je to malá akce rozsahem pole, ale velká pověstí. V samotném Hongkongu je to ikonický závod. O tom se opakovaně budu přesvědčovat z desítek pozdravů a podpory lidí na stezkách, i když na sobě nemáme žádná startovní čísla.
Zní odpočítávání a po písknutí se všichni uvádíme do pohybu. Na rozdíl od ostatních, kteří si prý prošli větší či menší část trailu, můj průzkum terénu spočíval pouze ve vystoupání prvních 200 metrů den předem. Raději se nechám překvapit. Pár lidí začíná běžet, ale připadá mi to jako blbost. Tak si v klidu stoupám po betonové stezce, vedle rostou banánovníky a bambus. Po kilometru se stezka lomí, bočí doprava a pokračuje jako široká betonová cesta, většinou mírně klesající. Už po kiláku jsem zpocený, a proto svlékám Tirano a běžím jen v tričku. Sluníčko svítí, pofukuje, je to příjemné a užívám si výhledů na velkoměsto dole. Sedm kilometrů na betonu si libuji. Podle Streetview by tahle první sekce měla v tomto smyslu pokračovat asi 30 km. To by bylo fajn, protože čím později přijde terén a schody, tím pro mne lépe.
Ale ouha, na osmém směrovka mimo silnici a hurá po schodech nahoru. Říkám si, že to bude možná nějaká spojovačka, ale to ne. Až později zjistím, že Streetview je sice pro MacLehose Trail, ale pro trasu určenou pro horská kola, takže můj fotografický průzkum byl k ničemu. No aspoň jsem se předem nějak moc nestresoval. První schody kilák prudce nahoru. Žádné pravidelné, jednou vyšší, jednou nižší, dobré i rozbité. Nejde držet rytmus. Že vynakládám zvýšené úsilí je cítit ze zrychleného dechu. Dolů to po těch nepravidelných schodech taky není odpočinek. Začínám si uvědomovat rozsah a náročnost celé akce.
Následuje pár další kopečků, ale dříve, než dostanu příležitost začít nadávat, se dostávám na tříkilometrový úsek po silnici, navíc silně klesající, kde si spravím náladu.
A pak zase schody, a potom… jak jinak, schody. Ještě, že jsou v lese, kde mě kryjí stromy před slunečními paprsky. Vytrvale stoupám směrem k nejvyššímu vrcholu prvního trailu. Trochu s překvapením zjišťuji, že první půlmaraton mám za 2:30 – při všech těch schodech. Tak snad jsem to nepřepálil. Na Tai Mo Shan, to je ten vrchol, je to po silnici, z čehož jsem tak nadšený, že nahoru běžím, i když je to pruďas. Dolů z vrcholu zase 2 kiláky na asfalt, kde vytřepu nohy.
A pak už to jsou zase schody. Někdy trochu stezky, někdy cross-country, ale jinak se bavím klopýtáním a obtěžováním svých kotníků, které mají štěstí, že jsou tak vylágrované, že jim neuškodí ani pár velice nepěkných došlápnutí.
Pokud zrovna nejsem v lese, zlepšuji si náladu výhledy dolů na mrakodrapy Hongkongu. Jsou to velkolepé výjevy.
Po pěti hodinách v akci, kdy mám v nohách cca 37 km, dorážím k přehradě Shing Mun – protože nemám vodu, pumpnu nějakého turistu o půl litru vody. Nicméně, za přehradní hrází je kemp, který je bohatě vybaven nápojovými automaty. Místo je plné lidí, plápolají ohně, pečou se párky a tak. Vyberu z auťáku studenou kolu a nějakou citronádu, abych to neměl fádní, poprvé sundám batoh a v klidu popíjím. Na první servis těla ještě nepřišel čas. Lidi kolem mne čumí, co tam dělám, takže musím zachovávat dekorum. Mám kolem sebe asi pětimetrový prázdný okruh, že bych už voněl?… Po patnácti minutách se vydávám do lesa a opět, jaké překvapení, po schodech.
Už vyhlížím 50. kilometr, sedlo Sha Tin, kde budu mít svoji servisní přestávku. Současně je tam budka, kde se dá koupit i něco teplého do žaludku. Než se tam ale od přehrady dostanu, trápím se prudkými kopečky, schody, které mi technicky nejdou. Když už vystoupám nahoru a těším se na seběh, je to dolů ještě náročnější. Musím si totiž dávat pozor, aby se neskutálel ze schodů nebo, nedej bože, ze srázu vedle nich. Začínám cítit únavu, nejen fyzickou, ale hlavně mentální.
Z menšího pocitu zoufalství mne probouzí příchod do průsmyku. Koupím kolu, na jídlo nemám chuť, ale aspoň si vybalím tyčinku a sedám. Vyřídím nějaké hovory. Polknu solné tablety, guaranu a vodík. Místo je plné běžců i přihlížejících, sluníčko svítí, je to příjemné. Ani se mi moc nechce pryč. Za dvacet minut se zvedám. Jsou čtyři odpoledne, mám to dobře rozjeté. Netuším však, co mi přinesou další kilometry. Do konce prvního trailu zbývá 50 km a 12 hodin do limitu.
Hodiny pomalu ubíhají. Je to monotónní – makám jak Bulhar nahoru, trápím se dolů. Běžet nejde ani v jednom případě. Zapínám autopilota, ale i tak, kiláky naskakují příšerně pomalu. Sem tam je malý úsek lesem, ale tyto netrvají nikdy dlouho. Určité rozptýlení mi přináší Needle Hill (Jehlový vrch) – skutečnost odpovídá názvu – je to stojka, jako jehla – kupodivu, ačkoli výstup vypadá tak na hodinu, za 20 minut jsem nahoře, zdání někdy klame. Na vrcholu se musím tvářit, jako že mne to strašně baví, protože je tam plno fandících lidí.
Jsem 11 hodin na cestě. Pomalu se začíná šeřit. Nasazuji čelovku. Terén je čím dál neschůdnější, dolů mám strach i jít, jak jsou ty schody rozbité. A to naštěstí pro tmu nevidím nic vlevo ani vpravo, protože můj krok není příliš stabilní a každou chvíli mi hrozí pád. Hodně se ochladilo a podle páry, která mi uniká z pusy, odhaduji, že bude tak 5 stupňů. Jak jsem ale pořád v takovém fyzickém i psychickém zápřahu, že zimu necítím, ačkoli jsem pořád v kraťasech a tričku.
Podle mapy bych se měl blížit k moři. Ale uprostřed temnoty a mezi skalami a schody to tak nevypadá. Je před půlnocí, když se po několikakilometrovém sestupu dostávám k silnici, kde je odpočívka a budka s pitím. Mám 80 kiláků, do konce první části 20 a do časového limitu 6 hodin. Mám hroznou chuť na něco jiného, než vodu, tak si z automatu koupím dvě flašky nějakého místního nápoje – kola tu není. Sednu, obrátím do sebe jednu flašku. Otevírám druhou, začínám upíjet a po pár doušcích to přichází.
Najednou se mi zatočí hlava. Udělá se mi na zvracení a buší mi srdce. Chvíli sedím na zídce, zvedám se, ale téměř se svalím na zem. Sednu si, dávám dalších 15 minut. Bušení srdce pomalu ustává. Říkám si, že taky nebudu tvrdnout, zvedám se a pomalu šlapu. Kilometr jdu z kopce, pomalu klušu, takže snad bude vše v pořádku. Přichází mírné stoupání, asi 100 metrů. Nohy mám najednou v jednom ohni. Točí se mi hlava. Sedám na zem a 5 minut čekám. Vyšlapu minikopeček, scházím dolů, ale na dalším kopečku to stejné. Nejsem schopný udělat jediný krok nahoru. Málem ztrácím vědomí. Ulehám na zem tak, jak jsem, v kraťasech a tričku, zima, nezima. Nemohu ani zvednout ruce, abych si z batohu vytáhl bundu. Půl hodiny jsem na místě. Při pokusu zvednout se mi neslouží nohy. Alespoň se dávám natolik dohromady, že volám a informuji, že jsem mimo. Ještě jednou to zkusím, ale je mi jasné, že je konec. Dalších 20 kilometrů má ještě hutné převýšení a jít v tomto stavu do terénu mimo jakoukoli civilizaci by byla sebevražda. Takhle to aspoň mám 3 kilometry k silnici, kde mne může vyzvednout David a Petrem. S těžkým srdcem to odpískám a volám supporťákům, že pomalu kráčím zpět. Ti mi už mezitím běží naproti, protože jsem dlouho nereagoval a nevěděli, jestli to se mnou úplně seseklo. Setkáváme se na půl cesty, dobelháme se k autu a všemu je tedy konec.
Zažívám obrovské zklamání. Je to první akce v tak vzdálené destinaci, která skončila DNF. Ale hlavně je mi líto Petra a Davida, kteří udělali první i poslední, vše připravili na dlouhou cestu, a nakonec z toho bylo jen 80 kiláků a 14 hodin. Kolem druhé ranní dorážíme do hotelu, já dávám sprchu, a uleháme. Ráno jsem sice unavený a rozbitý, ale v pořádku. A to je to hlavní.
Další dny se s Petrem couráme po Hongkongu a snažíme se vyplnit neočekávaně získaný čas. Absolvujeme krásnou plavbu kolem Hongkongu na soukromé jachtě, kterou pronajímá David, a trochu taky zažijeme noční život.
Podíváme se také na novoroční ohňostroj. Bohužel, hlavní cíl zůstal nesplněn.
Epilog: Člověk se pořád učí. Co se týče důvodu selhání, nejpravděpodobněji to byla hyponatrémie, tj. vysolil jsem se, a teplotní šok, když jsem do sebe nalil větší množství ledově studené tekutiny, což se mému organismu a srdci nelíbilo. Jestli to zkusím znovu? Nevím, běhat do kopců a schodů, jako během posledního měsíce před akcí, se mi soustavně moc nechce, ale černý puntík z nedokončené výzvy trochu hryže. Uvidí se na podzim. A to ani samozřejmě nemohu vědět, jestli mne André bude do své squadry běžců chtít…
Děkovačka: Největší díky patří Petrovi za doprovod a podporu, Davidovi za perfektně zorganizovaný pobyt (promiň pane, že to nevyšlo ani za těch 72 hodin). Samozřejmě také všem v Česku, kteří drželi palce, včetně Terky, Hany, Tondy, Patrika a bráchy.
