banner ad

Czechia Backyard Ultra aneb „Na módní vlně(?)“

17.12.2023 | Autor: | 4 komentářů

Backyard ultra, populární záležitost poslední doby. I když na módních vlnách obvykle nesurfuji, nedostatek závodních příležitostí a čistá zvědavost mne v polovině listopadu přivedly do zámecké zahrady v Holešově. Hojná účast kamarádů a známých dávala tušit hodnotný zážitek.

Pro neznalé, backyard je postaven tak, aby účastník uběhl 100 mil za 24 hodin. Běhá se po jednotlivých hodinách, přičemž za jednu hodinu je třeba uběhnout okruh o délce přibližně 6,7 km. Uběhneš kolečko a musíš čekat do další celé hodiny a teprve potom můžeš vyběhnout do dalšího. Nemůžeš si nic nadběhnout dopředu, nemůžeš se zpozdit. Vždy v celou hodinu musíš stát na startu. Vyhrává poslední, kdo zůstane na nohou. Všichni ostatní mají technicky DNF.

Při šestkovém tempu to dává bratru 42 minut běhu a 18 minut odpočinku. Aspoň tedy na začátku; postupem času a s únavou se běhání prodlužuje a odpočívání se zkracuje. Odpočinek samozřejmě zahrnuje vše od převlékání, jídla až po konání potřeby a možná i spánku. Dejme se tedy do toho.

Je 17. listopadu, asi půl sedmé. Předstartovní příprava probíhá doma, protože na start je to autem 40 minut. Mám tedy božský klid jak na záchodě, tak na vypořádání se s předstartovní nervozitou. Celý předchozí měsíc vytrvale sleduji počasí, a když se špatné předpovědi mění na ještě horší, utěšuji se tím, že jim to třeba nevyjde. No, ráno to moc nevypadá. Sice neprší, ale nízké mraky a nevlídno moc ven nelákají. O půl osmé mne vyzvedává kamarád a kolega Zdeněk, který podlehl mému naléhání a uvolil se přidat k sebedestrukci. Dlužno dodat, že moje příprava, nebo spíše balení materiálu na závod, začala již den předem – vypadalo to, jako bych se balil nejméně na 14 dnů do Antarktidy. No ale, kdo je připraven, ten není ohrožen, že?

Jestliže ranní Olomouc vypadá nevlídně, tak s blížícím se Holešovem to vypadá ještě hůř. Ve vyhřátém autě se na počasí dobře nadává, ale za chvíli budeme čelit tvrdé realitě. Na druhou stranu, pořadatelé slibují vyhřívaný stan, takže snad nebude tak zle. S příjezdem na místo se rozkape, ale netrvá to dlouho.

Okruh v zámeckém parku je po předchozích propršených dnech ve stavu vhodném pro cyklokros, kaluže, bahno a na stezce v hloubi parku ještě větší bahno. Tedy prý, skutečnost poznáme až při prvním kole. Stan je skutečně vyhřívaný, je prostorný, i když tedy pro zhruba 90 běžců s veškerým nádobíčkem a support zas tolik místa není. Děláme dobře, že jsme na místě s velkým předstihem, zabereme pěkné místo, rozbalíme křesílka a připravíme materiál pro nadcházející dlouhé hodiny.

Věren pozitivní alkoholové zkušenosti s Milána Sanrema jsem vybaven lahví Jamesona a zásobou piv. Za chvíli doráží do stanu kamarádi Petr Chytil a Dušan Fojtík; to už mám jedno pivo v sobě a láhev whisky je už také otevřená a podle chuti není nápoj zkažený. Nabízím i kolem, ale moc se nechytám, zdá se, že se všichni chtějí šetřit. Čas pomalu běží, start je v 10, obhlížíme tedy občerstvení, záchody a další vybavení, které si pro nás přichystali pořadatelé. O půl pomalu přichází čas obléct se. Následující předstartovní rozpravu sice absolvuji, ale venku je zima a všechny informace už dobře známe. Proto se ještě před jejím skončením uberu zpět do stanu.

Tři minuty do startu, ozve se pískání na píšťalku a současně gong na televizi, která je ve stanu a ukazuje všechny důležité informace. Dvě minuty, minuta, pokaždé píšťalka a gong. Jdeme na start. Je to jak při každém závodu – plno běžců, plno supportu a známých, rozesmáté tváře. Uvidíme za 24 hodin, nebo spíše dříve, protože tuším, že minimálně polovina lidí to dotáhne tak do dvanáctky, ne-li méně. Já vlastně ani nějaký velký plán nemám – nevím, s čím se vytasí soupeři, a jak se mi to bude líbit, snad 48 hodin? To je doba, kterou dokážu být obvykle vzhůru bez spánku.

Písknutí uvádí celý dav do pohybu. Někteří rychlíci nasadí vysoké tempo, což osobně považuji za úplnou blbost. Volím pomalý klus, bavíme se s kamarády, nasáváme atmosféru. Terén kolem samotného zámku se dá, sem tam kaluž. Uděláme si křivolaké kolečko okolo jezírek, znovu proběhneme startem, rovinkou až na konec parku, otočíme se a v následující sekci nás čeká mini bahenní koupel. První kolečko bude ještě ok, ale je mi jasné, že v dalších okruzích to bude po stovkách bot jen a jen horší. Místo pohodového asfaltu to bude takové cross-country. Asfaltový kilometr je pro mne odměnou za špinavé boty a mokré nohy. Zpět stejnou cestou a za 42 minut jsem v cíli.

Osmnáctiminutová přestávka je luxus. Podle plánu se svlékám do půl těla (abych se nepotil do oblečení), oblékám softshellku, a protože nepotřebuji nic jíst ani pít, tak aspoň srknu Jamesona. Pokecáme a než se nadějeme, je tu druhé kolečko. Následuje v podstatě to stejné, jako při premiérovém okruhu. Aspoň tedy s tím rozdílem, že kromě srknutí Jamesona si v druhé přestávce vypiji půl Plzně. Z okolí slyším, že prý abych to tempo nepřepálil…

Třetí kolečko. Stabilní tempo. Je mi jasné, že to bude pakárna. 42 minut, svléct, softshellka, napít, sednout. Mám před sebou krabici s oblečením, kterou používám jako opěrku na bohy. V klidu si tak sedím ve svém plážovém křesílku, když se ozve zvuk párání látky. Propadám se dolů a dosednu skoro až na zem. Chvíli mi trvá, než pochopím, co se stalo. Látka to nevydržela a z křesílka je teď nepoužitelný krám. A to je problém. Protože vidina, že volné chvíle budu trávit vsedě na pryčně u stěny stanu, není moc lákavá. Ale to už zase zní píšťalka a jde se na start. Po cestě si na nepřízeň osudu postěžuji kamarádovi, který má naštěstí v autě jednu extra židličku k dispozici. Hurá, to je záchrana.

Hodiny běží, okruhy se kupí, v podstatě se nic neděje. Z obecné atmosféry ve stanu je však vidět, že pomalu začíná končit sranda. Zvon značící konec některého z běžců zatím moc nezněl, ale to se brzy začne měnit. Při pátém kolečku si na mne sedá krize, fyzická i mentální. Blbých třicet kiláků a mě se chce pomalu končit. Hekám jak stará herka, Petr a Zdeněk (a další) si dělají srandu, že to hraju, ale mně fakt není do zpěvu. Situace se postupně stabilizuje, ale začínám mít dojem, že i pouhých 24 hodin bude problém.

Zhruba po devíti hodinách, kolem sedmé večerní, padá tma. Počasí drží, je sice chladno, ale neprší, a to je hlavní. Stále běhám v kraťasech, s ninjou a bundou Tirano. Je to zásadní rozdíl oproti minulosti, kdy jsem byl při takových teplotách navlečený ve třech vrstvách. Kámoši si se mne střílejí, že jsem v přechodu. No, možná na tom něco bude. Nicméně, v desátém kole musím s potěšením a úlevou konstatovat, že mi naskočil motor. Po sedmdesáti kilometrech, vlastně je to tak vždycky. Nejdřív trápení a potom na šedesátém sedmdesátém nahození pohonu na vyšší otáčky. Časy sice běhám pořád stejné, ale je to na pohodu, netrápím se a užívám si mrazivé noci ve světle čelovky, kdy sem tam z mraků vylezou i hvězdy. Akorát tedy na kraťasy si posléze připínám nohavice, „bo všeho moc škodi, no ni?“.

Řady běžců už přece jen pomalu začínají řídnout. Bohužel končí Dušan, protože má zdravotní potíže, které vypadají jako náběh na infarkt. Dušan fakt nevypadá dobře a ani se nedivím, že na návrhy jako „ser na to a pojď na další“ nereaguje kladně. Mně se stále daří dodržovat rituál s převlékáním – jsem pořád v suchém a to je při těchto teplotách důležité. Na své poměry jsem pořád na lehko. Vedle mne během přestávek Zdeněk klepe kosu. Je to překvapivé, protože ve stanu je celkem teplo a obecně je Zdeněk mnohem odolnější proti chladu, než já.

Po patnácti hodinách a na stovce má naše parta další mrtvolu – Petr Chytil už pár koleček běhá na hraně limitu, až to nakonec zapíchne, v jednu ráno. Zdeněk vedle mne brblá, že je to magořina, je mu zima a že to snad brzy zapíchne. Je mi ale jasné, že k tomu nedojde dřív, než u jeho kolegů z olomouckého Ladermonu. I když jsem celkem unavený, relativně mě to baví – tedy spíše začíná bavit. I přes všemožné přesvědčování nás Ladermoni opouštějí po 16. a Zdeněk po 18. kole (nepodlehne mému naléhání, že je to předčasné). Hodně mne to mrzí, protože pořád vypadá čerstvě. To už nás na trati zbývá pouhých osmnáct.

A opět klasika. Kolečko plus minut za stejný čas, sednout, napít. Alkoholový dýchánek z toho nakonec není, protože se mi ozvalo pálení žáhy. Sem tam něco zobnu, ale do hladu mám daleko. Navíc mám i přes dvě polknutá imodia náběh na rendezvous s toaletním zařízením, a to se mi nechce, protože by na to padla veškerá doba přestávky. Petr Chytil se Zdeňkem spí a já je vždy po dalším kolečku probouzím, tedy skoro po každém. Přece jen je hluboká noc.

Začíná svítat. Nový den nás vítá bez deště, dokonce s fleky modré oblohy. Brzkou ranní krizi, kdy mi začala během odpočinku klimbat hlava, jsem překonal. Je osm a mám za sebou 22 hodin. Z nějakého, mně nejasného, důvodu si říkám, že dám 24 hodin a kašlu na to. Ale je to jen takové sebeutěšování, že se jako brzy půjdu osprchovat a na pivo. Vím, že k tomu nedojde. V závodě nás po dnu nepřetržitého běhání zůstává deset.

S překvapením zjišťuji, že moje dvojnásobná dávka imodia přestává fungovat a tak jednu celou přestávku věnuji návštěvě toalety. To jsou ty slasti backyardu, jdeš si ulevit a už na nic jiného nemáš čas – a navíc jsi pořád ve stresu, aby ses postavil v celou hodinu na start. S každým dalším kolem odpadne někdo další. Začínám tušit, že by z toho mohl být nějaký dobrý výsledek, protože mně se rozhodně končit ještě nechce. O přestávkách většinou jen sedím, jídlo ani pití při tom tempu nepotřebuji, tak se věnuji čumění do blba a komunikaci se svými věrnými fanoušky, kteří mne na online přenosu vzdáleně podporují. Už kvůli nim si nemůžu dovolit jít na pivo dříve, než z toho bude bedna.

Hodiny ubíhají, pole se tenčí. Ve dvě odpoledne je nás pět, ve čtyři už zbýváme jen čtyři. Přece jen už začínám být po dvou stovkách kilometrů trochu unavený. Když tak o jedné přestávce kolem čtvrté odpolední sedím na svém křesílku, objevuje se k mému překvapení na místě činu můj dvorní supporťák Petr Faldyna s doprovodem. Právě včas.

Delší dobu už bojuji s motivací a únavou a při „životě“ mne drží jen online podpora věrných, kteří mne sledují na videu pofidérní kvality. Tak trochu s pobavením, ale hlavně s vděkem, vidím, jak u něj nastupuje jeho supporťácká rutina – co potřebuješ?, sedmi si, donesu ti to a tamto, no prostě jako při všech ostatních společných akcích. Když mně pomáhá nasoukat se do bundy, dovedu si představit, jak to vše musí vypadat pro jeho situace a našich zvyků neznalou přítelkyni. Petr je na místě tři okruhy a je to velice příjemné zpestření.

Po třicátém kole je jasné, že to bude bedna. Tak mám splněno, říkám si, ale moji příznivci říkají, že ne. Po dalším kole to v jednatřicátém ukončil dosud jako robot strojově běžící Ondra Velička. Prý, že už stačilo. Zůstáváme tedy dva. Supporťák Petr už odjel. Znovu padá tma. Můj soupeř má u sebe tým, který se stará o jeho fyzickou i mentální pohodu, u mne je jen syn Patrik.

Jeden, dva, tři okruhy, moje tempo postupně uvadá. Stále jsem schopen držet asi 50 minut, 10 minut na přestávku sice stačí, ale nenadchne. Cítím, že za těchto okolností je další trápení asi zbytečné. Musím se starat nejen o svůj běh, ale i o vše ostatní – protivník má vždy vše připraveno. Vím, že nejlepší český výkon je 35 hodin. Je před osmou večerní a říkám si, že je třeba ještě stihnout večerní pivo, než zavřou hospodu. Hlavnímu pořadateli tedy sdělím, že si dám ještě jedno kolečko, aby vítěz měl 36 a tím i nejlepší český výkon, a potom končím.

Tak se i stane. Ačkoli ještě zdaleka nejsem zdemolován tak, jak bych si představoval, po pětatřiceti hodinách projdu uličkou, kterou mi vytvoří přítomní diváci, a zazvoním na zvon smrti.

Mám hotovo. V nohách 234 kilometrů, 2. místo. Převezmu medaili (podle pravidel mají všichni účastníci kromě vítěze technicky DNF) a s velkou chutí absolvuji sprchu. Poté už rychle sedáme s Patrikem do auta a vydáváme se do hotelu a hlavně do hospody. Tentokrát dvě piva stačí, a protože se už nevaří, jdeme na pokoj, kde kolem jedenácté upadám s pocitem podařené akce a dobře vykonané práce do sladkého spánku.

Statistika:

  • 2. místo celkově
  • 35 hodin, 238 km (GPS)
  • vyrovnaný do té doby nejlepší český backyard ultra výkon
  • 3x Pilsner Urquell, 3x panák Jameson, 1x magická růžovka

Děkovačka:

Každý výkon, jak dobrý, tak horší se neobejde bez podpory lidí, které to (snad) zajímá. Díky tedy vřele za pomoc (samozřejmě pořadí nevypovídá o důležitost příspěvku) Patrikovi, Tereze, Hance, Tondovi, Petrovi, Renátě, Zdeňkovi (který mne v to nenechal samotného) a dalším kamarádům a známým. Byla to zábava.

Vybavení:

  • Kilpi Tirano, Hurricane, Gears, Jager, Ninja, Hosio a další
  • Čelovka Luciferlights
  • Molekulární vodík H2 Europe
  • Boty Saucony Triumph 19

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle

Komentáře (4)

  1. Honza

    Super akce a reportáž. Ať ti to dál tak běhá.

  2. Čestmír Horák

    Michale, díky za report, napsal jsi to moc pěkně.🙂 A taky jsi to moc pěkně zaběhl.👍👍👍 Tak hodně zdaru v příštích akcích!