Prokletí Spartathlonu aneb ani napotřetí ne : Michal Činčiala – Ultramaratonec a překladatel
banner ad

Prokletí Spartathlonu aneb ani napotřetí ne

07.10.2015 | Autor: | 6 komentářů

Jak jste už možná zjistili, tak i letos se moje účinkování na Spartahlonu skončilo dříve, než jsem se mohl dotknout nohy sochy krále Leonidase. Proč tomu tak bylo a další informace najdete v tomto race reportu.

Na letošní Spartathlon jsem odlétal s horším pocitem, než tomu bylo minulý rok. Jak jsem se zmínil v jednom z předchozích postů, objemově jsem natrénováno měl, ale mentálně to nebylo ono. Na dokončení Spartathlonu musejí mít běžci kategorie, do které spadám i já, štěstí, aby se sešlo pár věcí, bez nichž by to nešlo. Jsou to, mimo jiné, nejlepší možná fyzická forma, pozitivní mentální naladění, ale také (a možná hlavně) příznivé počasí. Jak to tedy vše probíhalo?

Z předzávodního času se při mojí třetí účasti stala víceméně rutina. Odlet ve středu ráno z Vídně, přílet po poledni do Atén, autobusem do Glyfady, vysednout u hotelu London, nechat tam kufry, běžet na registraci do hotelu Fenix, udělat check-in in hotel London a šupem na nezbytné nákupy do města (nákupy musím vždy zvládnout před závodem, protože nikdy není garance, jak člověk bude vypadat po něm).

První večeře v hotel je zklamáním a tak se dojídám na pokoji sendvičem a buchtami z vlastních zdrojů. Příštího rána jde všechno tak, jak jsem zvyklý. Snídaně, v 10:00 odnesení drop-bagů (balíčků s vlastními věcmi, které pořadatelé rozvezou na jednotlivé checkpointy) a opět na dokončení nákupů do centra. V 17:00 následuje předzávodní rozprava, která je sice povinná, ale většinu věcí už každý zná z registrační dokumentace. Následuje večeře, posezení s částí českého týmu u piva na vedlejší benzince. Na rozdíl od předchozího roku si ale své závodní nádobíčko nechystám až po večeři, ale před odjezdem do centra na nákupy. Mám tedy vše připraveno a v 21:00 se vydávám do postele. Za chvíli se mi podaří zabrat.

V 4:40 zvoní budík. Pokuj sdílím s kolegou z Polska (kterému je dle mého odhadu tak 60 let). Protože necítím zcela žádné nutkání na záchod, nacpu do sebe dvě tobolky Imodia v očekávání, že se snad během příštích 36 hodin nepodělám. Snídani tentokrát vynechávám a jen se na pokoji napájím plnotučnou kolou. S jídlem hodlám začít až během závodu. Před šestou už všichni čekáme venku před hotelem na autobus. Jsem už soustředěný na závod, takže s kolegou na vedlejším sedadle toho moc nenamluvím. Za půlhodinu přijíždíme pod Akropoli, následuje krátký pochod na startovní čáru. Předstartovní čas si krátím s kolegy ze Slovenska. Pět minut před startem zapínám svého Garmina 920XT a přesunu se blíže ke startu. Není třeba se nikam hnát, lepší půl minuty čekat na rozběh než si něco udělat v davu nedočkavců.

7:00, jde se na to… Masa běžců se dává do pohybu a já s nimi. Moje strategie je letos stejná jako loni. Na začátku tempo 6:00 na km, udržovat co nejdál to půjde. V horách do kopce šetřit nohy, překonat horu a doploužit se do cíle. Navíc letos plánuji vyhnout se masážím a zkrátit čas na checkpointech na minimum.

Počasí je celkem dobré. Slunce zatím nevyšlo a po obloze se honí mraky, takže se snad začneme opékat až o něco později. Prvních 20 km dávám za 1:58, což je přesně stejně, jako minulý rok. Cítím se celkem dobře, vše funguje jak má. Opustili jsme Atény a pomalu se začínáme blížit k moři. První maraton mám za 4:15, o minutu lepší než loni. Pocitově je to stále v pořádku. Náladu zvedá sem tak poplácání rukou s místními školáky, kteří ve vesnicích často stojí u silnice a zdraví běžce. Občerstvování funguje dobře, piju a jím bez problémů.

Pro úsek od 40 km do Korintu, tj. na 80 km, plánuji údržbu tempa. Slunce už úporně svítí, potím se jak dveře od chlíva, ale je to celkem v pohodě. Cesta kolem moře je pěkná (až na pár rafinérií) a celkem to odsýpá. Po 8 hodinách od startu přebíhám Korintský kanál a za dalších pár minut jsem na prvním velkém checkpointu. Čas 8:33, o 8 minut rychleji než loni. Podle plánu vynechávám masáž, vezmu si špagety, pití a hned se vydávám dál vstříc dlouhému úseku v polích. Tady přece jen už začínám cítit únavu, takže slevuji z nasazeného tempa. Nicméně, do starého Korintu zhruba na 100 km se dostávám za 11:09, o 22 minut rychleji než vloni. Poprvé od startu si sedám a dávám si čerstvé hrozny u stolu s podporou slovenského kolegy. Ještě netuším, že mě budou podporovat a provázet i zbytkem trati.

Po celý den si pod elasťáky cpu jednu kostku ledu za druhou, aby si stehna uchladil. Naštěstí je led téměř na všech checkpointech. Po pár minutách ve starém Korintu se vydávám směrem k horám Peloponésu. Na 120 km, kde je další velká občerstvovačka (a polovina závodu) je to 25 km, na kterých všechny čeká pár výživných stoupání a klesání. Po 100 km si vyzvedávám Camelbag a čelovku. Za chvíli už začne padat tma. Tempo znovu trochu klesá, a přestože žaludek funguje dobře, celkově se ve srovnání s minulým rokem cítím trochu hůř. Nějak mi to neběží, jak jsem předpokládal. Nicméně, po 14 hodinách a 31 minutách přibíhám na 125 km. Oblékám si teplé kompresní tričko a cpu se polévkou a rizotem. Energii budu na dalších 40 km opravdu potřebovat, protože na mne čeká sloupání na nejvyšší bod závodu. Na stanici strávím cca 15 minut a vydávám se dále. Před tím, než uvedu tělo do běhu, ještě stihnu zavolat poprvé domů a podělit se o své dosavadní dojmy. Na čas z předchozího roku mám stále náskok, ale ten se za předchozích 25 km ztenčil na 16 minut. I tento fakt ukazuje na to, že vše není tak úplně ok.

V horách běžím a jdu jako při předchozích účastech. Do kopce se snažím rychle jít, a rovinách a z kopce běžím. Závěrečný výstup, který vede k nástupu do terénu pod horou, je mimořádně náročný, a opět ztrácím ve srovnání s minulým rokem čas. Můj náskok před zahájením výstupu se zkracuje na 5 minut. Navíc mne opět bolí stehna. Na limit mám celkem náskok, takže se bez zbytečného spěchu oblékám a snažím se i něco sníst – polévka je pro můj žaludek stále stravitelná. Po ohlášení svého odchodu se vydávám na výšlap. Nahoru to jde ztuha. Sem tam sice zašněruju, ale kromě deště a větru se to dá. Po překonání nejvyššího bodu, kde si vyžádám další polévku, se vydávám na svůj neoblíbený a velmi náročný sestup. Pěkně to klouže, prší a čelovka nedává moc světla. Navíc nemohu běžet, protože mě bolí nohy. Ztrácím tady drahocenný čas, předhání mne pár lidí, ale nedá se nic dělat. Konečně se dostávám na asfalt. První a druhou občerstvovačku po hoře rychle procházím – pití mám v Camelbagu a jídlo zatím vynechávám. Čeká mne asi 10 km do dalšího velkého checkpointu v Nestani na 171 km. Tam dobíhám v čase 23:55, bohužel jen asi 30 minut před zavřením. Ačkoli se snažím nepanikařit, cítím, že tento náskok na limit nebude na zbytek závodu stačit. Z malomyslnosti mne dostává moje slovenská podpora, která mne mimo jiné už jednou skutečně zachránila v horách, kde jsem zoufale potřeboval led, který na checkpointu nebyl a Katarina mi jej jako zázrakem opatřila v místní hospodě.

10942569_876654912388732_1112063486188835032_o

Zvedám se tedy, pomalu se rozcházím a dávám se do běhu. Žaludek je v pohodě, ale zdá se že Imodium přestává fungovat, protože cítím dost velký tlak. Na vysedávání na záchodě není čas, takže usilovně v dešti makám. Dokonce se mi podaří naběhnout dalších pár minut náskoku na limit.

Po 10 kilometrech se tlak stává nesnesitelným, takže zapadnu za největší křák, který je v dohledu, a vykonám to, co je třeba. Je to fakt obtížné, protože musím sundat veškeré oblečení (protože běžím v triatlonovém jednodílném trisuitu). Vše mi bohužel trvá skoro 15 minut, takže veškerý nově získaný drahocenný náskok je pryč. Uvědomuji si to, a nasazuji vyšší tempo. Na 185. km mám pár minut zpět, ale pořád je to jen 20 minut náskoku na limit.

Občerstvovačkou jen projdu. Najednou jsem nucený z běhu přejít na chůzi. A potom místo chůze přichází vrávorání. Necítím se vyloženě vyčerpaně a i žaludek a trávení jsou v pořádku. Nevím proč, ale prostě to nejde dál. Cítím se jako horolezec, 2 kroky, přestávka, a pořád tak dál. Snažím se dokrmit a dolít, ale nepomáhá to. Zdá se, že jsem najednou narazil na stěnu. Poslední 4 kilometry jdu asi 50 minut. Na checkpoint na 190. km docházím 2 minuty před limitem, ale je mi jasné, že tady pro mne vše končí.

Jsem plný rozporuplných pocitů. Hrozné zklamání, že to zase nevyšlo. Obrovská úleva, že už nemusím běžet dále…

Do sběrného busu se mnou nasedá pár dalších běžců. Během jízdy do Sparty (teď už) se závistí sledují ostatní běžce, jak se dosud snaží. Po příjezdu do hotelu si dávám důkladnou sprchu a zjišťuji, že moje úsilí zanechalo na mých nohách pouze jeden plyskýř. Dávám si 2 hodiny spánku a vydávám se na večeři. Na rozdíl od předchozího roku si pomalým krokem vyjdu k soše Leonidase, abych se závistí sledoval dobíhající běžce. Tak snad příště, i když pravděpodobně ne příští rok…

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (6)

  1. Petra

    Ahoj Michale,i tak klobouk dolů před tvým výkonem:) Však ono to určitě vyjde, až se vše sejde a vyladí tak, jak má;) Ať se daří. P

    • admin

      Ahoj Petro, díky moc za komentář a povzbuzení. Rozhodl jsem se seriozně podívat na svůj běžecký styl s pomocí kouče, takže uvidíme. Zatím to vypadá hodně dobře, ale na výsledek si budu muset počkat do února na 24hodinovku na páse nebo na květnový Ultrabalaton. Měj se!

  2. Zdeněk

    Ahoj Michale, i tak ti gratuluji k výkonu. Doufám, že ti běžecký kouč pomůže, a že jednou doběhneš až do cíle. Tvé reporty se moc pěkně čtou. Zrovna zítra běžím maraton v Hradci Králové a toto čtení mi pomohlo nabudit se na těch 42km co mě čekají. Držím ti palce do dalších závodů. Zdeněk

    • admin

      Díky Zdeňku. Snad už jsem už “shromáždil” všechny potřebné zkušenosti a vše se mi příště sejde tak, aby to klaplo. Nicméně, příští rok to asi nebude. Na Ultrabalatonu (na konci května) si hodlám ověřit svůj nový běžecký styl, na kterém jsem začal právě pracovat, a pokud to bude dobré, za dva roky budu zase pod Akropolí. Hodně štěstí pro zítřejší závod, ať ti to běží!

  3. Radek

    Cau, je to moc hezke pocteni. Hodne ti preju, abys to zvladl, ale po pravde jsem ti to trochu nepral, abych si mohl za rok precist dalsi report 😉 Asi se to neda srovnat – ja mel cil dat na kole okruh Lysa Hora-Praded (370km). Podarilo se to az po 3 letech asi az na sedmy pokus. Trochu mam predstavu jak ses musel citit. Kazdopadne 190km je super vykon. Az to priste das, tak to bude pecka. Ale hledat si dalsi cile asi bude slozite 🙂

    • admin

      Ahoj Radku. Díky za komentář. Okruh Lysá Hora – Praděd zní velice zajímavě a i vzdáleností je to fakt výkon. Neúspěch jsem už hodil za hlavu. Jsem zaregistrovaný na Ultrabalaton (220 km, 32 hodin limit), takže se mám zase na co těšit. Navíc to na začátku března v rámci přípravy znovu vypadá na 24hodinovku na páse. Spartathlon asi na rok uložím k ledu, aby byl ještě více namotivovaný na další pokus. Měj se! Michal