Shiragadake, Kunimiyama – bloudění v japonských horách : Michal Činčiala – Ultramaratonec a překladatel
banner ad

Shiragadake, Kunimiyama – bloudění v japonských horách

18.07.2018 | Autor: | 4 komentářů

Hory Kirishima na jih od mého dočasného bydliště už mám relativně dobře zmapované. To se však nedá moc říct o horách na severu, kde důvěrně znám pouze kaňon Kuruson. 14. 7. jsem se to vydal napravit. Netušil jsem, že je přede mnou nečekané dobrodružství.

Měl to být sobotní long, trochu delší než obvykle, 60 km od páté ranní s plánovaným návratem mezi polednem a jednou. Naplánovánu jsem měl svatyni Kuruson a hory Shiragadake a Kunimiyama, pohodu s natáčením videa. Vše se mělo za pár hodin změnit.

Budím se o půl páté, vše mám nachystané, takže se jen nasoukám do oblečení, hodím na sebe batoh s 2 litry oblíbeného OS-1 a 2 gely, magnézkem a kofeinovou bombou. To bude na 6-7 hodinový běh bohatě stačit. Vycházím z domu, je jasno, začíná svítat. Na nějaké kochání ale není čas. Rovinky tady nejsou, takže hned začínám valit do kopce. Na začátek mne čeká dobře známých cca 20 km pod svatyni Kuruson.

Zahřátí na provozní teplotu není problém, za chvíli jsem zahřátý více než dost. Po 8 km u mostu Kuruson, kde mne čeká seběhnutí do údolí, využívám poslední šance na doplnění tekutin a kupuji si v automatu sportovní drink. Zbytek trasy je trail v horách, kde nic není.

Cesta údolím probíhá rychle, jen řeka je po deštích přece jen hlučnější než normálně. Sem tam jsou vidět zbytky po sesuvech půdy po předchozích povodních. Údolí je jako vždy liduprázdné, celých 12 km nepotkám živou duši. Po 2 hodinách se dostávám k nástupu pod horu na výšlap ke svatyni. Zde nastává první zádrhel. Přicházím k lávce, ale tak je stržená, řeka rozbouřená a po kamenech se nedá překonat. Zkouším hledat místo k přechodu 100 metrů před a za, ale je to beznadějné. Nezbývá, než zapomenout na svatyni a vydat se k hlavnímu cíli, hoře Shiragadake.

Od zbořené lávky je to pro mne zcela nová trasa. Nikdy jsem zde neběžel. Trasa vede po zbytcích cesty, která byla provozuschopná odhadem před 50 lety. Teď už jsou z ní jen absolutní trosky a jediné normální, co zbývá, jsou stará shnilá svodidla. Nicméně, je to záchytný bod, protože v těchto liduprázdných horách je spleť starých a ještě starších lesních cest po dělnících, některé určitě starší než sto let. Blbé je, že Google Maps se tváří, že se jedná o normální cesty.

Následuji tedy čáru na svých hodinkách a svodidla a usilovně stoupám. Terén je vyloženě trailový, chce to dávat pozor, protože signál na mobilu taky není a při zranění by nastal obrovský problém.

Mám za sebou cca 30 km do kopce a blížím se k místu, kde bych měl odbočit po stezce do úplného terénu. Skutečně se objevuje tabule s nápisem Kuruson Kyou. Stezka do hor tam je, ale viditelná je tak 10 metrů a potom nic. Navíc s mými chabými znalostmi psané japonštiny zjišťuji, že do hor je zákaz. Zde dělám první chybu. Rozhoduji se zákaz ignorovat a vstupuji do hor. Za chvíli cesta mizí a dostávám se do úplné divočiny. Stezka není a řídím se podle trasy GPS na hodinkách. Japonské hory nejsou jako české, šplhám jako kamzík nahoru a dolů, překračuji divokou říčku v úzkém údolí, znovu šplhán nahoru a po vrcholu následuje další kaňon s bystřinou. Toto nevypadá dobře, ale dávám se dál. Když se dostanu ke skále a 20metrovému srázu činím závěr, že takto to nepůjde, a chci se vrátit, samozřejmě podle GPS, protože cestu zpět si není absolutně možné zapamatovat. Hory jsou tak sevřené a kryt stromů tak hustý, že GPS skáče sem a tam a s vypětím všech sil se pomalu sunu zpět k silnici. Asi po hodině bloudění, když už si začínám nadávat, konečně zahlédnu svodidla, ale sráz je příliš velký, takže na silnici se dostávám až po 200 metrech šplhání po svahu.

Jsem vyklepaný, zpocený a nadávám si. Nicméně, ze satelitní mapy si pamatuji, že k hoře Shiraga se tá dostat i oklikou, takže pokračuji po původní cestě, i když ji nemám v hodinkách. K velkému překvapení asi po 3 kilometrech narážím na kvalitní asfaltku, po které se za chvíli dostávám k rozcestníku s odbočkou na horu. Super. Asi po 4 kilometrech stoupání cesta končí, je zde malé parkoviště a začíná dobře značená cesta k vrcholu.

Po cestě nahoru potkávám dvojici horalů, se kterými 5 minut promluvím. Jsou pryč z toho, že tedy potkávají Čecha. Dokonce stojím modelem pro foto. Pokračuji dále, obětuji v malé svatyni Miike.

V 10:40, po pěti a půl hodinách dorážím na vrchol, 1417 m.n.m. I zde potkávám horaly. Dávám se s nimi do řeči a diskutuji, zda má smysl pokračovat na Kunimiyama a dále do údolí – po předchozích zkušenostech s přesností turistických tras od Googlu a bloudění jsem na pochybách. Společně koukáme na dřevěnou tabuli s hrubým schématem oblasti a tras a vypadá to, že po červené to půjde.

Loučím se tedy a po dobře značené trase se vydávám na Kunimiyama. Většinou se dá běžet, je to technický trail, ale jde to. Sem tak se prodírám hustým křovím, přece jen, moc lidí tady za rok neprojde. Po dvaceti minutách jsem na vrcholu, no ona je to spíše zarostlá planinka.

Tak, a teď co dál? Vydat se dolů s troškou rizika, nebo se vrátit zpět stejnou cestou. Nakonec vyhrává první možnost.

Rozbíhám se dolů, ale za chvíli mizí červené fáborky. Sleduji proto GPS čáru a doufám, že se značení znovu objeví. Terén se velmi rychle značně zhoršuje. Na druhé straně, přecházím několikrát náznaky starých cest, takže zatím jsem relativně klidný. Dokonce se objevuje znovu červené značení, které vesele sleduji. Pokud půjde vše dobře, za nějaké 4 kilometry bych měl být na silnici, kterou znám. Klesám a klesám, značení mizí, ale naplánovanou trasu sleduji. Najednou sráz, hluboký kaňon a bouřící říčka. Značení nikde. Cestu nevidím, ale podle GPS musí být asi 50 metrů za řekou. Sejít ale jen dolů vypadá jako nemožný úkol. Všude jsou skály, shnilé stromy, není se čeho chytnout. Všude bláto a kluzko. Nicméně, zkouším to a po mimořádném úsilí se dostávám k řece. Snažím se najít brod, ale ten prostě není. Balvany jsou daleko a voda po nedávných deštích bouří. Zkusím jít 100 metrů po proudu, ale když se musím přebrodit přítokem po pás ve vodě, vyšplhat na další skálu a znovu sejít dolů, zjišťuji, že takhle to nepůjde. Vracím se tedy zpět, zase s velkým úsilím. Začínám být nervózní.

Podle GPS jsem na místě, kde jsem začal sestup k řece. Je tam malá odbočka, fragmenty silnice, takže se vydávám na průzkum. Po dvaceti minutých a 200 metrech vidím, že i tady to nepůjde. Cesta prostě najednou mizí ve srázu. Snažím se vrátit těch 200 metrů zpět, ale terén je tak členitý, že se ztrácím. GPS se opět špatně chytá, takže když poznám opět svoji křižovatku, jsem rád. Vrátím se po původní trase asi 100 metrů a vidím další nadějnou cestu. Mám se po ní vydat? Tak jo, dokonce jde běžet. Nicméně po 300 metrech je konec. Zase bloudím zpět a jsem teď už hodně nervózní.

Po těchto třech experimentech bez mapového podkladu se ukazuje, že to nemá smysl, a rozhoduji se vrátit přes Kunimiyama na Shiragadake, i když to bude znamenat asi 1000 dodatečných výškových metrů. Nutno dodat, že všechny zásoby mám spotřebované a piji jen vodu z potoků. V polovině výstupu na Kunimiyama blbě zabočím a ztrácím se. Udělám asi půlkilometrový okruh po cestě, která mne zavede do stejného výchozího bodu. Teď už mě začíná brát panika. Přinutím se sednout, vytáhnu mobil, ale bez internetu moc podrobností na mapě nevidím. GPSka skáče v řádech desítek metrů a to je v úzkých kaňonech problém. Vylezu trošku nahoru, GPSka se trochu chytí a pomalu stoupám víceméně ve svých stopách. Když se objeví známé červené značení, oddechnu si.

Nicméně, srandě není konec. Navigačně už to zvládnu, ale přestáté napětí a vyčerpání si začíná vybírat daň. Jdu nahoru hodně pomalu. Často je to šplhání, které bere hodně ze zbývajících sil. Když se objeví Kunimiyama, mám už hodně roztřepané nohy. Na Shiragadake to není daleko, ale je to stoupák. Na vrchol se vracím v 5 odpoledne. Podle původního plánu jsem měl být už 4 hodiny doma, ale místo toho mám před sebou ještě více než 30 kilometrů. Posílám zprávu, 15 minut spočinu a spěchám dolů. Čeká mě totiž 20 kilometrů liduprázdným údolím Kuruson, a pokud by padla tma dříve, než se dostanu ven, byl bych v pasti a musel někde přespat, protože je tam tma jako v pytli. Nohy jsou však zničené dvojnásobným výstupem a nedostatkem energie, takže se jim moc nechce běžet. Z potoka doplňuji vodu a uvědomím si, že mám v železné zásobě pár tablet aktivního vodíku. Polknu je, přinutím se zapomenout na únavu a rychlým tempem klesám.

Opravdu začíná padat tma. Mám ještě 10 km v údolí. Bohužel už nemohu moc běžet, takže nasazuji střídavý běh a chůzi. Klopýtám kolem řeky, držím se uprostřed cesty, protože nechci spadnout do řeky, ale současně nechci být příliš blízko svahu, který je po deštích nestabilní. Už skoro ve tmě se dostávám pod známý most a stoupám nahoru na hlavní silnici. Tam si na křižovatce sedám k nápojovému automatu a otočím do sebe 3 láhve. Potřebuji doplnit energii a minerály. Ve tmě si mě najde jeden z místních starších a 10 minut mluvíme. Je 8 večer, úplná tma a mě čeká posledních 8 kilometrů. Rozhoduji se, že už nepoběžím, protože po celodenním úsilí mám strach o své ledviny. Na japonském venkově je v noci úplná tma, takže jdu podle svodidel a známek bílé čáry na silnici. Tuto cestu ale dobře znám.

Domů se vracím špinavý, vyčerpaný a naštvaný o půl jedenácté v noci a po sprše absolvuji rozhovor s rodinou a obdržím zasloužený kartáč.

Místo 60 km z toho byla bez kilometru stovka, místo 6 hodin 16. No a bylo to varování, že hory nejsou sranda je třeba je brát vážně.

Záznam trasy je zde.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle

Komentáře (4)

  1. Jirka Hálek

    Ahoj Michale! Parádní report. Hlavně, že jsi se zvládl vrátit domu v jednom kuse. Asi opravdu moc nechybělo a mohl se stát průser. Ještě, že jsi zkušený běžec, nezmatkoval si, i přes únavu si zvládl přemýšlet a našel cestu domů. Stát se to někomu, kdo nemá tvojí fyzičku a silnou vůli, tak by byl uplně v háji. Respekt!

    • admin

      Ahoj Jirko, díky! Ten report ještě zdaleka nevyjadřuje skutečné pocity. Díval jsem se do oficiálních topografických map tady v Japonsku a ta stezka tam skutečně je, více či méně jsem šel správně, ale i na mapě vede přes řeku. Prostě byla smůla, že bylo po deštích a nedala se přejít. Měj se!

  2. Zdar, tomu rikam testovani odolnosti jedince! Hlavne, ze vse se v dobre obratilo. Kdo tohle nezazije asi nepochopi! Jednou sem zazil neco obdobneho a to, co se ti odehrava nejen v hlave pri tom kvantu casu je fakt masakr. Tohle urco nejak zuzitkujes na GOBI. Hodne sil!

    • admin

      Zdar Petře, tak jsem rád, že mám spřízněnou duši, která chápe, že za slovy je mnohem víc. Ale pravda je, že na Gobi to bude podobné, ale mnohem delší. No, alespoň tam nebude tak náročný terén. Každopádně, v tomto ohledu dobrá zkušenost. Měj se!