banner ad

Rendez-vous s Gobi – část třetí

22.10.2018 | Autor: | 14 komentářů

Budím se po třech hodinách hlubokého a bezesného spánku. Cítím se jako znovuzrozený. Vylezu z pelechu, sbalím spacák a už valím udělat jídlo a připravit se na asi nejtěžší část závodu. Ve stanech se pohybuje pár dalších běžců, ale brzy se vyjít chystám, zdá se, jen já. Pomalu se navleču, pro jistotu přidávám ještě druhou péřovou mikinu. I když jsme ve výšce asi 3100 metrů a zima není, přece jen na výstup se vydávám za začínajícího večera, a to v kombinaci s dalšími 1000 výškovými metry bude trochu jiná káva, a navíc se při výstupu nechci zdržovat oblékáním.

Mám dobrou náladu. Hlasitě se loučím s osazenstvem odpočinkové stanice a začínám výstup. K dispozici je sice cesta, ale ta za krátkou dobu uhýbá, takže směřuji přímo do kopce, pro změnu po pastvině a trávou. Terén je členitý, překonávám příkopy a přelézám několik plotů. Začíná se smrákat. Usilovně pokračuji a, jako dříve, tma padá znenadání. Ve světle čelovky vidím menší zvířata, sem tak nějaká větší (ani se neodvážím přemýšlet, co to je), ale co mne trochu znervózňuje je štěkot psů, který se celkem přibližuje. A skutečně, jeden pes se přiblíží na nebezpečnou vzdálenost a vztekle štěká, takže začínám přemýšlet, že z batohu vytáhnu pepřák. Nejdříve však rozsvítím čelovku na turbo a náhlého prudkého světla se pes lekne a je od něj klid.

Končí rozeklaný terén a nastupuji na něco, co se vzdáleně jeví jako cesta. No, je hodně příkrá, písčitá a obtížně schůdná, ale podle občasných stop pneumatik tudy jeli organizátoři do vyšších kontrolních bodů.

Povzbuzen značně snadnější navigací nasazuji relativně vysoké tempo a stoupám. Cesta se hodně kroutí, sem tam za sebou v dálce vidím světýlka. Pár dalších se vydalo nahoru. K vrcholu je to od odpočinkové stanice asi 15 kilometrů. Mám asi polovinu za sebou, když mne náhle opouštějí síly. Výška je asi 3800 metrů. Obtížně sunu nohy do prudkého kopce. Navíc v jednom momentu uhýbám ze silnice a sleduji GPS trasu přímo do kamenitého svahu. To už jsem spolu s dvoučlenným týmem, který mne dohonil a za kterým se na této obtížné části snažím držet.

Dosahujeme metu 200 km. Vypadá to, že půjdeme dolů. Ale chyba lávky, po kratším sestupu je to zase do kopce, tentokrát už po lepší silnici. Stejná situace se opakuje ještě jednou. Vrchol se stanem kontrolního bodu a blikajícím červeným a modrý světlem se zdá být strašně blízko, ale je to jen zdání. Dvojice mi uniká a mne se začíná chytat mírná panika. Podobný pocit jsem zažil na svém prvním Spartathlonu před tím, než jsem odstoupil kvůli úplnému vyčerpání. A tady mám ještě 200 kilometrů před sebou. Silou vůle pocit potlačím a zcela vyčerpaný dorážím do stanu. Tam na čínské osazenstvo česky prohodím, že jdu spát – myslím, že mi rozumí. Nemám sílu vlézt do spacáku, takže upadnu na zem a přikryji se. V záblesku jasného vědomí anglicky požádám o vzbuzení za hodinu. Ve stanu už spí dvojice, která mne předběhla. Aspoň v tom nejsem sám. Ještě, než zaberu, se mi do sebe podaří dostat pár kapslí molekulárního vodíku a doufám, že mne postaví na nohy.

Hodina uběhne jako nic a budí mne zatřesení. Kromě toho se také třepu mrazem a určitě i únavou. Spánek mi ale trochu pomohl. Nasazení batohu mi určitou dobu trvá. Mimo to jsem trochu zmatený, takže po opuštění stanu pár minut bojuji se svými hodinkami, abych nalezl správný směr. Bláhově se těším, že budu hned klesat. Chyba, asi šest kilometrů jdu po plošině a jako zpestření musím kličkovat mezi říčkami a potoky, přeskakuji kameny a snažím si nenamočit boty, protože tady nahoře je odhadem patnáct pod nulou. Z vrcholu je to do dalšího kontrolního bodu asi patnáct kilometrů, co je více než obvykle. Je to ale pochopitelné. Tyto kilometry se stávají tím nejbizarnějším, co na Ultra Gobi zažiji.

Terén se znenadání klopí směrem dolů a začínám klesat. Zároveň se plošina mění v úzký kaňon. Je tma, jak v pytli. Zima jak prase. Na běh to není. Po pár kilometrech začínám šněrovat jako opilý. Znenadání u stezky sedí fotograf. Jsem šokovaný, co tady v noci na tak opuštěném místě dělá. Zamrkám, a fotograf zmizí. Jdu o kousek dál, a najednou má velký kámen lidskou tvář a zdraví mne. To už mě vyděsí. Byl jsem sice na halucinace upozorněn, ale moc jsem tomu, že by se to mohlo stát mě, nevěřil. Jdu dál, a blikanec. Probouzím se v hlubokém předklonu opřený o hůlky. Spal jsem ve stoje. Jak dlouho, nevím. Ujdu dalších pár stovek metrů a znovu šup a probuzení ve stoji. Jsem z toho vyklepaný. Lehnout si takto venku je o zdraví (prý tady někdy běhají infikovaní hlodavci), takže jdu dále. Postupně si na halucinace zvykám – tu velký dům, který se při prvním zavření očí změní na menší a při dalším se změní na suchou větev, tam kočka sedící na kamenu nebo žena koupající se v řece, která mimochodem začíná téct nebezpečně blízko s ohledem na můj stav. Podle hodinek mám asi kilometr do kontrolní stanice a kromě dalšího spánku ve stoje se začínají halucinace stupňovat. Vidím mosty jak se starého Říma. Ztrácím pojem o čase, ale nakonec před sebou uvidím červenomodré blikající světlo a stan. Řeknu anglicky „dvě hodiny“ a hodím šipku do stanu, bez spacáku. Po padesáti třech hodinách mám ty největší hory za sebou.

Jsem vzbuzen a kupodivu se cítím výborně. Začalo svítit sluníčko, vysvlékám obě péřovky, ponechávám „lehkou“ pouštní výbavu. Jsem naštvaný, mám dojem, že jsem ztratil hodně času. Na druhé straně, je mi řečeno, že během mého spánku mne nikdo nepředběhl, takže ostatní na tom asi budou podobně jako já. Kupodivu mne během přechodu hor přestaly bolet rozbité nohy. Vlastně bych to spíše viděl tak, že vyčerpání mi nedovolilo cítit bolest. Vycházím ze stanu, do další odpočinkové stanice to je asi 10 kilometrů. Dokonce značnou část se mi daří pomalu běžet. Až do dalšího a závěrečného kopečku, který má být asi za padesát kilometrů, je to po prašných cestách, více či méně sjízdných pro auta, takže se dá postupovat rychle.

A skutečně, moje tempo mi dělá radost. Opět je to klasická poušť. Obrovská rovina, vlevo i vpravo vzdáleně lemovaná horami. Po levé straně jsou dokonce vidět zasněžené vrcholky velehor. Je to velmi krásný pohled. Postupně procházím dvěma kontrolními body, spotřebu vody mám relativně malou, takže si jen na chvíli sednu, prohodím pár slov a valím dál.

Sem tam mi šlapání zpestřují volně se pohybující velbloudi. To, že musím občas překonat nějaký plot s ostnatým drátem, mne už nepřekvapí. Kilometry plynou a přibližně za 70 hodin se dostávám na odpočinkovou stanici 7, od které mne čeká nástup k poslední vrchařské zkoušce. Je už tma, další noc v divočině. Utěšuji se, že tentokrát to nemůže být tak hrozné. Jak si brzy ověřím, s předchozími horami si tento výstup nijak nezadá.

Vidím před sebou blikající světlo kontrolního bodu. GPS mne žene přímo přes kamenité pole plné obrovských balvanů. Samá propadlina, navíc ploty. Světlo i často mizí, trasa podle hodinek se nedá sledovat. Párkrát se svezu po zadku a začínám v rámci možností hlasitě nadávat. Tak to trvá asi čtyřicet pět minut. Světlo nepřiblížilo, ale posunulo stranou, ale to je dobré, protože se najednou objevují budovy a prašná silnice, po které k bodu vystoupám. Všichni tam spí, musím párkrát silně zaklepat na okno auta. Ve stanu jim asi byla zima. Ptám se, zda je to dále po silnici, a prý, že až nahoru ano. To mi stačí a na to, co následuje za vrcholem, se neptám. Skutečně GPS sleduje cestu. Je to ale hrozně únavné, kopec příkrý, písčitý. Je to nekonečné. Skály jsou stále prudší, jdu přímo nahoru k nejvyšším vrcholům. Na rozdíl od předchozích hor tady nejsou žádné stopy aut pořadatelů.

Zase mne přepadají halucinace. Jsem na to ale už připraven, takže rozmlouvám s kameny a s rezignací zdravím imaginární postavy. Dostávám se do vrcholových partií. Je tam nějaká stanice. Betonové budovy. Zavřu a otevřu oči. Jsou tam. Super. Cesta se zakroutí tam a zase zpět a budovy tam nejsou. Dostal jsem se na vyšší úroveň halucinací. Už hodiny nevidím žádné světýlko. Jsem v těch šílených horách sám. Překonal jsem vrchol – cestička se ztrácí. Jdu dolů, ale je to kvalitní trail. Navíc mne otravují potoky a menší řeky, musím je přeskakovat a to v tomto stavu je samo o sobě nebezpečné. Kam až dosvítí moje čelovka jsou vysoké skály. Je to strašidelné. Opravdu nepříjemný pocit. Po nutném odskočení si z batohu beru GPSku a kontroluji, zda jsem správně. Jsem.

Plahočím se neuvěřitelným kaňonem. Za každým ohbím už očekávám konec. Ale místo toho údolí nabývá na velikosti. Potok se proměnil v širokou a divokou řeku. Uvítám svítání. Skály hrají krásnými barvami a stíny. Je to nádherné. To je ještě umocněno zjištěním, že je v dálce vidět nějaká stavba. Je to tak, ale spíše to vypadá tak, že divoká řeka během tání strhala pár mostů. GPS trasa vede přímo dolů k řece. Když ji vidím zblízka, sevře se mi zadek. Serpentinami scházím až dolů a přicházím k mostu – tedy mostu, je to jakási úzká rozestavěná betonová lávka. Navíc před ní velká tabule zákaz vstupu. Žádné zábradlí. Na rozpravě říkali, že je to jediné místo k přechodu, takže jdu na to. Voda pode mnou bouří a v mých střevech taky. Mám strach. Na druhé straně si odplivnu a rychle pokračuji, tentokrát už po kvalitní cestě. Checkpoint následuje za pár stovek metrů.

Už dlouhou dobu nemám žádné zprávy o svém pořadí. Odhaduji, že jsem kolem dvacátého místa. Ptám se osazenstva a s překvapením zjišťuji, že předem mnou prošlo 11 lidí, z toho jedna dvojice, takže jsem asi devátý. Rychle opouštím kontrolní bod, protože za dalších pár kilometrů je regulérní odpočinková stanice, kde si musím nutně nechat opravit bolavé nohy, které mne už několik hodin znovu úporně bolí. Po nástupu na asfalt mne však přemáhá velká slabost.

Nohy jsou jak v ohni a ani hůlky moc nepomáhají. Vstupuji do města. Musím působit jako zjevení. Párkrát sednu na lavičku. Pár lidí mne dokonce žádá o svolení k fotografování. Je mi to jedno, toto ještě asi neviděli. Najednou se přede mnou objevuje běžec, že prý stanice je za pár stovek metrů. Nakonec je to tak, že ho za mnou vyslali, aby mne doprovodil. Ještě před příchodem na stanici si odskočím na normální záchod (stanice je 200 metrů daleko a v tomto stavu je třeba šetřit každým krokem), což je po těch hodinách svátek. Mám za sebou 294 kilometrů a asi 81 hodin. Je ráno, celkem teplo. Po delší době si uvařím jídlo a hrnu se do zdravotnického stanu. Po konzultaci jdeme raději ven, kde si vyzuji boty. Následují ponožky. Začnu sloupávat tejpy z předchozího ošetření. Pohled je tak hrozný, že si musím nohy umýt sám, nikdo jiný na to žaludek neměl.

Nafasuji plátěné papuče, hodím do sebe jídlo – plán je takový, že nohy necháme během spánku uschnout a oprava bude následovat. Bez bot je mi mnohem lépe, vsunu se do spacáku a na dvě hodiny usínám.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (14)

  1. Jiří Hálek

    Michale, ty jsi borec!! Je to fakt naprosto neuvěřitelné, co jsi tam zažil a dokázal! Už se těším na další díl!

    • admin

      Ahoj Jirko, díky moc. Řada lidí mne kvůli tomu asi považuje za magora, ale proč ne?!

  2. Honza Zach

    Neuvěřitelný, co člověk dokáže!!! Za magora tě možná někdo považuje, ale jak píšeš…proč ne? 😉

  3. Tohle prostě musíš zažít! Jen ta představa, jak si povídás s kameny, fotografem, či mizejícími budovy je šílená, nebo totálně rozsekané prsty na nohách na labůžo způsob je neuvěřitelná a ještě pokračuješ prostě dál. Hold silní a vyjímeční lidé mají prostě vyjímečné cíle a silné zážitky! Respekt chlape, to čtení je supr! Už nás čeká asi “jen” grand finále na které se neméně těším… 🤤🤤👍

    • admin

      Ahoj Petře. Díky moc za komentář. Pěkně jsi to nazval, grand finále. Snad mne neopustí múzy a poslední článek bude za něco stát. Uvidíme…

  4. Zdeněk Votava

    Famózní čtení ! Navíc se s každým dílem level zvyšuje. Každopádně obrovský respekt.

  5. Zuzana Urbanova

    Ma pravdu tady Petr-silni a vyjimecni=silne a vyjimecne zazitky..zavidim ti tu odvahu a odhodlani Michale a zazitky, ktere ti to prinasi a moc rada si o nich alespon ctu😁no a trpelive cekam jak to dopadne🙄

  6. Lubomír Palij

    Opět jsem si to halucinogenní čtení užil na maximum. Začínám cítit, že potřebuji další (finálovou) dávku.

  7. Míra Korbička

    Ahoj. Chtěl bych poděkovat za úžasné čtení, jenom hltám slovo za slovem. Tvoje výkony a zážitky jsou pro mě obrovskou motivací. Už se těším na další pokračování.