banner ad

Rendez-vous s Gobi – část čtvrtá – Grand Finale

07.11.2018 | Autor: | 16 komentářů

Dvě hodiny spánku na odpočinkové stanici 8 mi udělají dobře. Nohy mám z bot a bez tejpů, takže nebolí. Teď mne ale čeká konečně ošetření. Během spánku (a po předchozím umytí) prsty vypadají lépe. I zdravotnice se už toho pohledu ani kontaktu zjevně nebojí. Sedám a sleduji, jak lepí jednu vrstvu za druhou. Prsty nebezpečně nabývají na objemu. Začínám přemýšlet, jaké to asi bude nasoukat je do bot. Trpělivě čekám asi 30 minut, dokud nejsem hotový. Nechci hrát lidem ve stanu divadlo, a proto se s botami odeberu za zdravotnický stan. Nejsem překvapený, nohy nejdou dovnitř. Nedá se ale svítit, takže do toho jdu silou. Ještě, že nikdo nerozumí česky, jsem hodně sprostý. Boty mám na sobě, ale rozejít se je jiné kafe. Pokud by mi dali berle, určitě bych bez problémů dostal invalidní důchod. Házím na záda batoh a loučím se. Strávil jsem na stanici odhadem tři a tři čtvrtě hodiny, mnohem víc, než bych si býval připouštěl.

Těsně přede mnou se na posledních přibližně sto kilometrů vydává týmová dvojice. Všichni se už od vidění známe, jen s řečí je to potíž. Snažím se jít bez hůlek, ale příliš to bolí. Proto je využívám i na asfaltu. Pomalu ale začínám být naštvaný. Takhle se belhat… Beru hůlky do jedné ruky a rozbíhám se. Sice pár desítek metrů celkem hlasitě naříkám, ale poté se to poddá. Běžím! Náhle nadšení opadne. Chce se mi čůrat. To znamená zastavit, sejmout batoh (to není tak jednoduchá procedura), vykonat potřebu, nasadit batoh a znovu se rozběhnout. A to bolí. Když už jsem však v pohybu, dostávám se do své asfaltové rutiny a brzy dvojici před sebou předbíhám. Valím to pár kilometrů po silnici a očekávám nástup to pouště. Sestupuji dolů do údolí. Vím, že mne čeká další brod; nedá se nic dělat, zase budou mokré nohy. Náhle se dvojice vynoří z jiné strany a je u mne – moje úsilí na silnici přichází vniveč, opět trpím nevýhodou nedostatečných mapových podkladů.

Všichni tři překračujeme řeku. Mě uplave hůlka při marném pokusu o překročení suchou nohou. Skoro hůlku nechám uplavat, ale nakonec se mi jí zželí.

A už zase všichni tři šlapeme pěkným údolím nahoru do pouště. Kaňon je nádherný, ale je třeba dávat pozor, protože jeden chybný krok a bylo by po mně, sráz je velmi hluboký a samozřejmě bez jakéhokoli zajištění.

Tak, a jsme opět na nekonečné pouštní pláni. Čeká mne asi 30 kilometrů absolutní roviny.

V dálce jsou krásné hory, ale upřímně řečeno, po 315 kilometrech už mi ta krása pomalu začíná zajídat. Na dvou kontrolních bodech si vždy jen doplním jednu láhev, mám stále malou spotřebu vody. Je odpoledne, slunce paří, ale tělo si už zvyklo. Také navigace až do odpočinkové stanice 9 je velmi snadná – téměř pořád za nosem. Během celého dne začínám postupně vadnout. Do devítky docházím po půlnoci v dost zbědovaném stavu. Dlouho jsem nejedl a jsem naštvaný, že mi to moc nejde. Po delší době dávám teplé jídlo a náhle usuzuji, že bude lépe dát spánek. Ani nevytahuji spacák a ve spacím stanu na dvě hodiny usínám.

Zazní mobil. Vstávám. Ptám se osazenstva stanice, kolik lidí mě předběhlo. Že prý několik. Tak takto by to nešlo, říkám si. Hodím na sebe batoh a plný odhodlání vyrážím. Čeká mne asi 25 kilometrů v pravém hlubokém pouštním písku. Každý následující kontrolní bod v dálce bliká, takže navigace je snadná. Nasazuji závratné tempo (tedy při normálním tréninku by to bylo tempo šneka) a postupně předbíhám pár lidí. To mne nakopne a nasazený trend udržím asi 15 kilometrů. Tím si ušetřím obrovské množství času. Vypadá to, že mi běh nedělá problémy. Začíná mne hryzat svědomí – proč jsem neběžel dříve? Ale na výčitky není čas.

Jsem na 350. kilometru. Už zase jdu, ale nemám špatný pocit. Vedle mne plyne velká řeka. Brodím se dlouhé kilometry v hlubokém písku a o správnosti nasazeného kursu mne přesvědčují pouze mé hodinky. Je pořád tma a i když už nemám halucinace, je to strašidelné. Temné hučení řeky mi nepřidává na klidu. Říkám si, že každou chvíli ji budu muset překročit, ale kilometr za kilometrem pořád kráčím po břehu. Na levé straně se objevuje dlouhá úzká betonová lávka bez zábradlí. Tak to nedám. Naštěstí mne GPS vede dál. Opět mám pocit, že jsem se ztratil, ale uklidní mě SUV organizátorů, které je zaparkováno na neuvěřitelném místě hned vedle řeky v hlubokém písku. Není to kontrolní bod, nevím, co tady dělají, navíc to v autě všichni zalomili. Ani je nebudím. Konečně se objevuje soustava mostů. Řeka teď připomíná spíše deltu a betonové mosty jsou hodně nepřehledné. Překročím pár nesprávných mostů, bloudím, ale silou vůle se mi podaří najít správnou cestu za jedinou malou budovou, která na místě je. A pokud jsem se těšil na pěknou cestu dále, jsem zklamán. Opět písek, ale tentokrát mezi dvěma rameny řeky. Je to dvojnásobně nepříjemný pocit.

Pomalu začíná svítat. Písek najednou přešel v kamenitou cestu. Před příchodem na odpočinkovou stanici 10 na 370. kilometru poznávám alej stromů, kterou jsem viděl na fotkách na netu. Už dlouho jsem zcela osamocený. Dokonce střídavě běžím a jdu. Mám dobrou náladu, do cíle je jen třicet kilometrů. Na desítku přicházím ve zjevně povznesené náladě. Nejím, nedoplňuji materiál, jen vodu. Třicet kilo, co to je? To si dávám při tréninku jako zákusek. No ano, ale to by nesměla být poušť Gobi.

Vyrážím na závěrečný úsek. Vypadá to na zvlněný terén. Poušť je poseta stopami motocyklů a čtyřkolek, které se zde prohánějí. Dobré, je to známka civilizace. Jdu přesně podle GPS a překonávám první vršek. A ouha, za ním zvlněná krajina plná dalších kopečků. Střídavě jdu nahoru a dolů, překonávám jeden kopec za druhým. Za každým dalším se objevuje pokračování zvlněného terénu. Nemám žádný bod, na který bych se zafixoval. Tak to pokračuje asi deset kilometrů. Začínám se nervozitou potit. Opět nadávám na mapové podklady. GPS mne vede přes vrcholy a nikoli údolími, což mi bere množství sil a času. Po výstupu na celkem vysoký a prudký vrchol se otevírá klesající mnohakilometrová planina plná písku a nějaká věž, asi vysílací. Kalným okem prohlížím krajinu a zjišťuji dvě věci. Za prvé, asi půl kilometru pode mnou si to uhání nějaký běžec, a za druhé, v dálce spatřuji modrý stan dalšího kontrolního bodu.

Bolest, nebolest, písek, nepísek, rozbíhám se v hlubokém písku a snažím se k tomu běžci připojit. Kontrolní bod se blíží, ale já se k soupeři neblížím. Kupodivu nerezignuji, ale makám. Vidím před sebou, jak si doplňuje vodu, zatáčí doprava a mizí za obrovskou písečnou dunou. Slunce je už vysoko na nebi a pálí, měl bych si vysvléct věci z noci, ale nechce se mi. Mám totiž obavu, že by mě mohl někdo další dohonit. Beru tedy vodu a vydávám se na posledních sedmnáct kilometrů.

Povrch se změnil, je to tvrdá poušť, ale tvrdý jsem za chvíli i já. Po pár kilometrech snahy, kdy před sebou v dálce vidím soupeře, zpomaluji, protože se mi začíná dělat špatně. Vodu jsem už vypil, nemám ani jídlo, ani tekutiny. A do dalšího kontrolního bodu, mimochodem posledního, je to 12 kilometrů. Nastává opravdový očistec. Střídavě mne žene vpřed obava z předběhnutí, potom zastavuji vyčerpáním. Tak se to opakuje mnohokrát. Slunce nemilosrdně praží. Začínají se mi dělat mžitky před očima. Po pravé straně je dlouhý plot, který mne odděluje od písečných dun. Je to hrozně fádní krajina. Ta se však asi osm kilometrů před cílem náhle mění.

Zničeno nic se dostávám do obrovského lomu na štěrk. Nechápu, co to má znamenat. Proč ho těží zrovna tady? A když už, proč GPS trasa vede přímo prostředkem? Vůbec nevidím, kam jdu. Je to soustava kopců štěrku. Když se párkrát vyválím ze svahu, uvidím před sebou velký bagr a budku. Osazenstvo na mne čumí jak na mimozemšťana. Čekám, že mi začnou nadávat, co tam dělám, ale zjevně je jim to jedno. Obkroužím několik desítek metrů širokou jámu a vracím se k dlouhému plotu s vírou, že mne donese až k dalšímu kontrolnímu bodu, poslednímu pět kilometrů před cílem.

Když už bod vidím před sebou, terén se ještě zhoršuje. Jsou to velké kameny, každý krok je o zdraví a navíc mne už delší dobu bolí nohy – na tomto podkladu je to, jakoby mi při každém kroku někdo píchal nožem do chodidel. Když se dostávám ke stanu, neovládnu a postěžuji si. Naštěstí tam nikdo neumí anglicky, takže nevypadám jak idiot, který pokořil 395 kilometrů a nedokáže být trpělivý na dalších pět. Vodu si ani neberu. V dálce za sebou nikoho nevidím, ale i kdyby, stejně bych s tím nic neudělal. Klopýtám další tři kilometry.

V dálce vidím prostor cíle a pohodlnou silnici – ta k němu však nevede. Na poslední kilometr se ke mně připojuje jeden z pořadatelů s vysílačkou. Je na něm vidět, že moje ultrapomalé tempo ho nenaplňuje štěstím – je trochu netrpělivý – ale kašlu na to. Současně si na obličeji pomalu začíná objevovat úsměv. Už mi to nikdo nevezme. Hlavou mi proběhne množství věcí z celého závodu, halucinace, bolest, okamžiky euforie. Na začátku cílové rovinky lemované vlajkami odevzdávám hůlky a místo nich nafasuji českou vlajku. Ještě nikdy jsem nebyl na tento kus látky tak pyšný. Ukápne slza či dvě, ale rychle se místo nich začínám smát. Za zvuků ohňostroje a bubnů probíhám bránou a protínám cílovou pásku.

To však není vše. Po pár fotkách pokračuji pár desítek metrů k cílovému pódiu. Cestu lemují lidé, a i když atmosféra není tak rozjařená, jako v cíli Spartathlonu, nemůže mi to zkazit radost. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí veškerá únava a nevolnost. Vystupuji na pódium a zvedám ruce ve vítězném gestu.

Při rozpravě před závodem jsem dostal polovinu sošky tygra – že prý druhou obdržím, jakmile doběhnu do cíle. No tak ji teď mám! Pořád zabalen v české vlajce nafasuji mikrofon a jde se na rozhovor. Po obvyklých otázkách, jaké to bylo a tak dále, se mě zeptají, na co jsem poslední kilometry nejvíce myslel. Okamžitě se pozná česká krev – bez rozmyslu odvětím – studené pivo! Všichni se smějí, ale po několika odpovědích na další otázky se objevuje dobrá duše, která v místním baru koupila dva ledově vychlazené lahváče. Ťukneme si a já za obdivu místních celé pivo hodím na ex. To tam ještě neviděli…

Moje chvíle slávy končí a na mne, možná v důsledku ochlazení pivem, sedá únava. Nechám se odvést ke zdravotnickému stanu k ošetření. Nejdříve však ze sebe s požitkem shodím všechno oblečení, které bylo mým společníkem po více než čtyři dny.

Sedím tak ve stanu, smradlavý, i když převlečený, nohy v péči zdravotníka, a nechávám se unášet emocemi. Vzpomínám na nekonečné dny a noci v poušti i horách, na bloudění. Vzpomínám na soupeře, kteří byli často spíše kamarády, na zmrzlé dobrovolníky ve stanech a jejich podporu, na velbloudy, řeky, hvězdnou oblohu. V průběhu závodu jsem si někdy nebyl jistý, zda to všechno stálo za to, ale nyní mám jasno, bylo to něco neuvěřitelného, něco, na co se nezapomíná.

Statistika

  • 419 km
  • 109:48:14
  • 10. místo celkově

Pod čarou

Pro někoho to bude možná znít jako fráze, ale bez nezištné pomoci řady lidí bych nanejvýš seděl doma a o Gobi si mohl nechat zdát. Doma mi fandila rodina a v Česku a Japonsku přátelé. Ti všichni mne přes telefon drželi nad vodou v těžkých chvílích. Materiálně a finančně mi pomohlo Kilpi, jehož oblečení nedovolilo, abych zmrzl v horách, a udrželo mne v pohybu v horku pouště, Jirka Hálek, který mi svojí štědrou pomocí způsobil malý (nebo spíše velký) šok, DSL Food, jehož doplňky udržely mé tělo vyživené a bez křečí, H2 Europe, díky jejichž molekulárnímu vodíku jsem překonal vysoké hory, Pavel Marek, jehož GPS navigace mne spolehlivě vedla, David Koribský, díky jehož spacáku jsem mohl krásně vyspávat. Svůj finanční podíl na akci mají i město Olomouc a Olomoucký kraj. A také nesmím zapomenout na pomoc svého žolíka, Petra Faldyny, se zpravodajstvím a morální podporou. Díky také všem, kteří mne podpořili na sociálních sítích. Skvěle moje dobrodružství pokrýval Petr Křížek a jeho Blue System. Pokud jsem někoho neuvedl, nezlobte se. Máte všichni moji neskonalou vděčnost.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (16)

  1. No grand finále jak se sluší a patří! I když si nám zážitky říkal, když jsme se nedávno potkali, tak opět sem tyto řátky doslova hltal, jak ta řeka tu tvou ztracenou hůlku! Tohle se musí prostě zažít, nicméně díky tobě a lidí, kteří ti k tomuto cíli pomohli jsme toto mohli ochutnat také a řádně si to čtenářsky užít! Tedy díky patří i tvým partnerům, kamarádům atd! Běhu zdar!

    • admin

      Děkuji Petře za komentář. Slova nikdy nejsou schopna plně vyjádřit myšlenky a vzpomínky, tak chlape trénuj a za pár let si to budeš moct užít sám!

  2. Jiří Hálek

    Michale, tak tohle je strhující finále. Velkolepé dobrodružství. To se ani nedá okomentovat. Ten krásný tygr teď asi patří k těm oblíbenějším domácím mazlíčkům, co? Díky, že jsi nám tenhle suvenýr, za který si zaplatil krví a potem přivezl ukázat!

    • admin

      Ahoj Jirko, díky moc! Tygr stojí na čestném místě v kanceláři. Bylo mi ctí, že jsem vám ho mohl všem ukázat.

  3. Michal Kučera

    Michale, parádní závěrečná kapitola! Hltal jsem ji v před odletem v letadle a modlil se abych to celý do vzletu stihl přečíst!😜
    Úplně jsem se vžil do tohoho pocitu kdy jsi protnul cílovou pásku….
    Máš můj neskutečný obdiv!!!!👍
    Michal

    • admin

      Ahoj Michale, díky. Tento report mi fakt zabral dost času. Ještě, že nemám brzy další akci, protože psát další bych asi teď nezvládl.

  4. Lubomír Palij

    Michale, tak tenhle výlet stál za to !!!

  5. Aneta Nováková

    Neuvěřitelné, dechberoucí, plné potu a dřiny a přesto tak čisté. Obrovská poklona a také díky za přenesení v podobě řádků, videí a fotek k nám, běžným smrtelníkům.

  6. Dušan Koutník

    Přečteno jedním dechem… nádhera. To už je pořádný dobrodružství. A krásně popsaný, skoro mě mrzí, že to nebylo delší a nebude ještě dalších pár dílů. 🙂 Hluboká poklona, Michale, úžasnej výkon!

    • admin

      Ahoj Dušane, díky moc. Ono ty to vydalo na menší knížečku, ale člověku polovina věcí vypadne z paměti a navíc, takových masochistů, kteří by ji přečetli, není moc :-). Ale i tak, bylo to nádherné dobrodružství. Měj se!

  7. Zdeněk Votava

    Epický závěr. Díky za sdílení zážitků.

  8. Radim Kutnohorský

    Michale, při čtení Ultra Gobi ve Vašem podání mi několikrát proběla myšlenka, že je to scenář pro napínavý film. Ještě jednou Vám gratuluji ke skvělému výkonu.

    • admin

      Děkuji, Radime. Přečíst tak dlouhý a navíc čtyřdílný report je samo o sobě výkonem. Díky moc!