banner ad

PVLH aneb není každý den posvícení

31.05.2020 | Autor: | 10 komentářů

Od Austrálie jsem absolvoval jen jeden delší běh, devadesátku z Olomouce do Jeseníku, no, a když tak všichni básní o PVLH, tak slovo dalo slovo a minulý víkend jsem se spolu s kamarádem Zdeňkem Votavou a stabilním supportem Petrem a synem Patrikem vydal objevovat Lužické hory.

Pro nezasvěcené (já jsem to donedávna také netušil), PVLH znamená Prominentní vrcholy Lužických hor, osobní výzva spočívající ve výstupu na 18 vrcholů Lužických hor v libovolném pořadí s tím, že start a cíl musí být na jednom místě, a vše je nutné absolvovat do 24 hodin. Možnosti trasování jsou nekonečné, délka od 98 do 120 km (nebo i více?). Původně jsme měli být s Petrem a Patrikem v Anglii na The Grand Union Canal Race z Birminghamu do Londýna, ale celosvětová psychóza nám v této cestě zabránila.

Pro pokus o zdolání této výzvy jsme si vybrali pondělí, protože o víkendu již bylo u penzionu u Bláhů (Martin PVLH organizuje a jeho ubytování je super) plno. Nedělní přesun na místo z Olomouce trval 4 hodiny se zastávkou na oběd v libereckém Globusu, který se později ukázal být velmi významným okamžikem. Naše banda si velice dobře sedla a po příjezdu jsme kromě popíjení piva šli pouštět dron a zastříleli si z plynové pistole. Oproti mým zvyklostem, kdy před výkonem nemohu usnout, jsem v neděli zalehl už kolem desáté večerní a po chvíli zevlování a hraní s mobilem jsem brzdy zabral. Budík byl nastaven na 4:30 a start měl být kolem páté ranní. Předpověď počasí absolutně na nic, ale co, jestli mám být po pár kilometrech mokrý od potu nebo deště, to nehraje roli. No a teď ke klasickému vyprávění…

O půl páté zvoní budík, rozlepím oči, na střešní okno nekape, dokonce vidím modrou oblohu. Tak, že by nám nakonec přálo štěstí? Nechce se mi vylézt z pelechu – ono se mi vlastně ani nechce vyběhnout. Za deset minut převalování usoudím, že toho už bylo dost, a vylezu. Pití v batohu mám nachystáno od předchozího večera, stejně jako něco do žaludku. V noci jsem se kolem půl třetí vzbudil a absolvoval včasné vyprázdnění. Za chvíli vylézá i Zdeněk. Prý nějak neslyšel budík. Jako vždy beru imodium a pomalu se oblékám. Petr nás nakonec bere na start, asi 3 kilometry, což se šikne. Patrik spí, no jak jinak.

Je pěkné ráno, právě se rozednělo, jakž takž polojasno, ale v dále se začínají honit mraky. Sedáme do vozu a hurá na start. Začínáme v Petrovicích u kostelíka, žádné davy na startu, je to naše společná výzva. Rozloučíme se s Petrem, který se vrací dospávat, a rozbíháme to.

První kopeček je Popova skála. Pěkně po cestě si to valíme a pomalu začínáme stoupat. Cítím první tlak v břiše. Zatím mne to neznepokojuje, přičítám to imodiu, které asi začíná pracovat a vyrábět plynný produkt. Když vcházíme do terénu a kopeček začíná být prudší, přecházím do kroku a Zdeněk mne následuje. Poznamenám, že makat ještě budeme ještě dost.

Začínám se potit. Hůlky pomáhají, celkem se mi to líbí, ale tlak v břiše se stupňuje. Přibližně po 4 kilometrech jsme nahoře na skále. Je krásný výhled. Vytahuji kameru a něco natáčím. Fučí a je mi zima, tak to po pár momentech obracíme a hurá stejnou cestou zpět. Když se dostaneme zpět na cestu, usoudím, že už nemá cenu dále trpět, pouštím Zdeňka dál a prchám do lesa. Akce č. 1 dokončena! Říkám si, že to snad bylo naposledy.

Dalších pár kilometrů po cestě střídá nástup terénu. Jdeme po hranici s Německem, nahoru, dolů. Začíná to bolet. Dobrá nálada ale zůstává. Na druhý vrchol, Hvozd, se dostáváme ve větru a začíná pršet. Je mi zima a tak rychle začínáme klesat. Je tu prudký skalní svah, kluzký, vůbec mi nevoní. Párkrát jdu málem hlavou dolů. Nepřekvapuje mne, že je Zdeněk vepředu. Na trailu je technik. Dostáváme se dolů a opět je to po hranici, tentokrát ale příjemný terén. Dojdeme k hraničnímu „přechodu“ a zase je to nahoru, a to dost. Dalším cílem je Plešivec. Začíná sranda. K většině vrcholů na trase nevede žádná ani turistická, cesta. Znamená to jít normálně terénem, většinou přímo za nosem k vrcholu. Po třech hodinách je opět tlak ve střevech nesnesitelný a následuje druhý útěk do lesa. Vypadá to blbě. Mám podezření, že včerejší svíčková pro mne bude fatální. Mám strach něco pojíst, abych znovu nemusel, a i pití mi nechutná – blbec jsem si namíchal drink, který je hnusný.

Dalších pár vrcholů začínám jít na autopilota. Je mi trochu blbě, bolí mě břicho – do kopce to jde, ale dolů ve mně vaří všichni čerti. Když se po sjezdovce vydrápeme na Jedlovou, uvítám, když se mne Zdeněk zeptá, jestli nedáme kofolu. No jasně! Máme sice jen kolem třiceti, ale jsem hodně jetý. Nohy v pohodě, ale zbytek… Po kofole jdu raději na záchod natrhat papír, protože moje zásoby se povážlivě po dvou intermezzech v lese tenčí. Rozhlednu tu mají pěknou, aspoň udělám pár záběrů na video.

Další kopečky mne nějak míjejí. Snažím se vypadat v pohodě, i když nejsem. Opět autopilot. Přerušovaně sice chčije, ale příroda je krásná. Říkám si, že pokud se stále dokážu kochat, není to se mnou tak špatné. Krátce po značce maratonu dobíháme do městečka, Chřibské. Zdeněk jde nakoupit do obchodu (kde je mále vyhozen, protože nemá roušku), a já sedím na lavičce jako hromádka neštěstí. Zase mne začínají honit střeva. Ještě jsem skoro za celou dobu nic nesnědl. Zdeněk mi nabídne studenou Pepsi, půlku mu vypiju – chutná skvěle, ale už vím, že je to další impuls do křoví. Raději rychle vybíháme z města. No po Chřibském vrchu následuje další intermezzo na mojí straně. Lituji Zděňka, že se takto se mnou musí srát. Vysedává na pařezu, mění baterky v navigaci, a já tlačím. Už mi je blbé i říct sorry…

Bojuji, co to dá, po cestě z kopce je to porod. Nohy stále úplně v pohodě, ale bolí mne celý střed těla. Zapínám autopilota s režimem kochání a z nevědomí mne probudí až rozhledna na Studenci. Jako, kdybych tam byl sám, vyprdl bych se na výstup, ale Zdeněk už přede mnou stoupá, takže nechám hůlky a jdu nahoru. Celá konstrukce se ve větru kolébá, ale nahoře je velmi pěkný výhled.

Na dalším kopci hodím další, a konečně poslední bobek. Jsem nasraný jak brigadýr, že to Zdeňkovi a i sobě) kazím.

Dále mi všechno splývá v jeden obraz – nahoru makám jak šroub, usilovně stoupám za kolegou, dolů se snažím udržet v běhu.

Přichází 70. kilometr. Už nějakou dobu běžíme po silnici – no, pokud se tomu dá říct běh. V předchozím asi šestikilometrovém seběhu po lesní cestě mi to super šlo – tempo, nálada, všechno nahoře. Zavolali jsme si Petrovi, jestli by nám neudělal support. Samozřejmě, že ano! Takže jsme si objednali pivo, (já hajzlák), radlera a vše, co dům dá. Petrovi to nedá, ale ze souřadnic, které jsme mu poslali, nám jede naproti. Zaparkuje u silnice a vítá nás s poznámkou, že vypadáme úplně čerství. Haha, jsem úplně na sračky. Nicméně, neohroženě do sebe hodím, kolu a poté se spolu se Zdeňkem podělíme o místní pivo – tuším, že třináctka mě nakopne. Petr mě sice upozorní, že je to nepasterované a nefiltrované, takže se z toho asi podělám, ale už je mi to jedno, zásobu papíru už mám. A když už jsem v tom laufu, nacpu do sebe makovec a děj se vůle boží. Zbývá nám asi 35 kilometrů, kopečků pomálu. Rozloučíme se s Petrem a Patrikem a po cestě valíme dále. Pivní opojení mi vydrží pár kilometrů, ale poté mne začíná zlobit pravé stehno, a to fakt hodně. Začínám kulhat. Na druhou stranu, jako mávnutím kouzelného proutku končí mé problémy se žaludkem. Kua, to pivo jsem si měl dát mnohem dříve!

Projdeme pár dalších vrcholů. Před sebou jen Klíč a závěrečný Sokol. Čas je při té mojí bídě ucházející. Zdeněk na jednom z předchozích kopců prodělal mini krizi, kterou rychle překonal s pomocí kofeinu, který jsem mu dal (ale moc se mu do něj nechtělo…). Já jsem zrovna v té chvíli prožíval svoji (poslední) špičku. Jak před sebou uvidím Klíč, dochází mi, že tady se bude lámat chleba. V duchu začínám nadávat, no a později i nahlas, když začínáme stoupat. Moje tělo zeslabené předchozím postěním a rozbité nohy protestují. Zdeněk mi zmizel jako laňka, závidím mu. Já šlapu nahoru, krok za krokem, každý je provázen prudkým bodnutím do pravého stehna. Serpentýny nahoru jsou nekonečné, opět zapínám autopilota, ale tentokrát stoprocentního. Když dojdu nahoru, dotknu se vrcholového sloupku a tuším, že sestup dolů bude ještě horší. Zdeněk tu není, chtěl se převléct, tuším, že se mu do toho na větrném vrcholu nechtělo, a mám za to, že na mě někde čeká v závětří. Obracím to tedy dolů a skutečně, pravé stehno mě posílá dopryč. Najednou se mi na hodinkách zobrazí, že mi volá Zdeněk. Nejdříve se podívám a jdu dále, nějak mi nedojde, že bych to měl vzít. Za chvíli podruhé. Zapínám mozek a volám. No, je za mnou, že prý udělal kolečko kolem vrcholu. Dorazí mne, když mě, belhajícího kripla, doběhne ladným krokem. To už jsem na sebe vyloženě nasraný.

Dobíháme do vesnice. Statečně nasazuji k běhu, Zdeněk vedle mne rychlým krokem jde. Haha, to už jsem zažil. Když objevíme otevřenou hospodu, víme, že přišel čas udělat si přestávku. Vcházíme dovnitř – banda hraje kulečník, u stolu klimbá v polospánku úplně opilá místní třicítka. Jdu k baru, objednám dvě piva a dvě malé kofoly a prohodím s obsluhou pár slov, jakože co tady děláme. Sedáme a pomalu pijeme. Třicítka se probouzí, sedá k nám a vypadá to, že se chce bavit. Naštěstí paní z baru přichází a za úplatu krabičky cigaret ji od nás odláká pryč. To je dobře, protože na nějaké opilecké kecy teď nemám chuť. Začíná se mnou třepat zima a tak si oblékám ninju. Dopíjíme a čeká nás delší segment bez kopců. Posílen pivem pár kiláků běžím, že potom se opět ozývá stehno a už to prostě nejde. Uzavírám se sám do sebe, Zdeňkovi se za své tempo už neomlouvám, myslím, že ví, o co jde.

Už padá tma a tak zapínáme čelovky. S mým pomalým pochodem padají naděje na uspokojivý čas, tak aspoň se ctí dokončit. Zdeňkovi už před časem zdechly hodinky, na turistické navigaci má delší dobu jednu čárku nabití – když se dostáváme ke golfu Malevil, najednou zdechnou i moje hodinky. Kua, co to je? Místo 60 hodin výdrže tak 15 hodin, díky Garmine. Teď mám při výstupu na závěrečný vrchol, Sokol, jen turistickou navigaci, která hrozí každou chvílí vypnutím. Je černočerná tma. Zdeněk mě uklidňuje, že máme ještě mobil. Začínáme stoupat. Moje tělo začíná hrubě protestovat, že toho už bylo dost. V polovině kopce začínám kolem sebe v lese vidět oči – ne bílé, jako srny, ale žluté – že by vlci. Slyším, že Zdeněk vepředu na něco zvedá hlas. Konečně jsme nahoře, uděláme fotku, jako důkaz, že jsme tak byli, a čeká nás závěrečný sestup do cíle.

Moje situace se nelepší, čas je přes 18 hodin. Objevují se světla městečka, Zdeněk hlásí posledních 200 metrů.

Docházíme ke kostelíku, následuje cílové podání rukou a objetí. Ještě, že je tma, protože mi ukápla jedna či dvě slzy.

Původní plán odšlapat těch pár kilometrů domů rychle padá a pár minut před půlnocí nás vyzvedává autem Petr. Po sprše následuje „povinné“ pivečko, u kterého sedíme až do pozdních nočních hodin.

Takže jaké to vlastně bylo. No klasika, člověk v průběhu nadává, ale podvědomě si to užívá. Příroda krásná, zážitků plno. Skvělý kolega a support. Tak snad je to, že jsem byl taková brzda. Na druhou stranu, aspoň je důvodu zopakovat si to a napravit dojem.

Děkovačka na závěr: Zdeněk za super výkon a trpělivost se mnou, Petr a Patrik jako bezchybný support, Martin Bláha za pěkné zázemí. Kilpi za výbavu, která jako vždy nezklamala, a molekulární vodík a Hurudovital @H2 Europe.

Určitě to nebylo naposled!

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (10)

  1. Ondra J

    … aneb když se daří, tak se daří. Mrzí mě, že sis to nemohl naplno užít, ale tak alespoň máš dobrý důvod dát si to znovu 😀

    • admin

      Díky Ondro. Právě, že jsem si to užil až moc, tedy včetně toho, co jsem zrovna nepotřeboval…

  2. Honza

    Takže svíčkovou z Globusu nebrat, jo? Ale zvládl jsi to i přes všechny problémy bravurně! Příště ti to určitě sedne. Měj se a ať to běhá.

    • admin

      Díky Honzo, njn, asi to tam už nějakou dobu sušili. Ale krásné to tam v Lužických horách mají.

  3. Petr

    Pěkný povídání i výkon (vzhledem k problémům, klobouk dolů!). Chystám se na to s kamarádem na podzim, tak jsem zvědavej. Jinak tohle se mi už taky párkrát přihodilo (hodně neposedný žaludek a střeva), párkrát v Indonésii to fakt bylo na hraně, a pokaždé mě zachránil Ercefuryl. Účinkuje docela rychle a spolehlivě, ale je na předpis. Beru ho sebou v podstatě na každý delší výběh, jako pojistku. Tak ať se daří!

  4. Michal Kucera

    Příště to bude určitě lepší Michale! Pěkné čtení!

  5. Zdeněk Votava

    Výborně sepsáno! Vzhledem k problémům, které tě potkaly, jsi se držel obdivuhodně, pravý ultrák.

    • admin

      Díky Zdeňku. Doufám, že jsem si moc nevymýšlel… Moc se mi to líbilo, těším se na další společné akce!