banner ad

Negev aneb opět ve výhni pouště – Část 1

21.07.2022 | Autor: | Přidat komentář

Byly to dva dlouhé roky, plné covidového temna. Od posledního výletu na švédskou Královskou stezku jsem byl v běžeckém zimním spánku, minimálně tedy co do dlouhých projektů. S kamarádem Zdeňkem jsme dlouhou dobu plánovali severojižní traverz Islandu, ale tento projekt bohužel z různých důvodů nevyšel. Postupně přicházely alternativy, v úvahu připadal Jordánský trail, Lofoty za polárním kruhem, ale nakonec jsem se rozhodl po letech opět nastoupit do plnohodnotné pouště, izraelského Negevu.

Izraelský národní trail má celý zhruba 1000 kilometrů a protíná celou zemi od severu k jihu. Já jsem si vybral část od Jeruzaléma až do konce trailu v Eilatu na břehu Rudého moře. Původní plán byl velmi ambiciózní, uběhnout cca 600 km za 6 až 7 dnů. Při plánování jsem ocenil pomoc svého izraelského známého, Adama Schalita, který mi dal velmi cenné rady, jak se v této poušti chovat a na co si dát pozor. Větší část plánování však probíhala od počítače, včetně míst, kde jsem se měl potkávat se svým supportem k doplňování zásob. A to se ukázalo jako zásadní pro celý průběh výpravy.

Přejděme nyní přímo do víru událostí…

28. 6. – Vydáváme se na cestu

Letadlo odlétá o půlnoci. Je to nelidská doba pro odlet. Zejména proto, že dva dny před začátkem projektu se jednu noc vůbec nevyspím, to se od 4 hodin strávených v nepohodlné sedačce v letadle očekávat nedá. Můj support, kamarád Petr a syn Patrik, jsou na cestě z Ostravy resp. Olomouce a jsou už na letišti, když se já teprve vydávám na cestu. Na místě jsme všichni drahnou dobu před odletem, děsí mne strašidelné zkazky o davech na letišti, i když o půlnoci to snad nebude tak horké, i když jistota je jistota.

Přece jen si vystojíme asi hodinovou frontu a po bezpečnostní kontrole si v obchodě kupujeme velkou a vychlazenou Plzeň, je fakt velká, plechovka má tři čtvrtě litru. Klasický začátek každého projektu…

Když u brány uslyším vyvolávat své jméno, přemýšlím, jaká katastrofa mne čeká. Místo toho se dozvím, že mám v kufru něco nepovoleného – pravděpodobně power banku. Říkám si, že snad nejsem po těch letech tak blbý, abych nechal v kufru něco takového, ale rentgen mě přesvědčí o opaku. S pocitem studu power banku dávám do příručního zavazadla a poté se již můžeme přesunout do letadla.

Cesta uběhne v pohodě, snažíme se spát, ale mně osobně to moc nejde. O půl páté ráno, po příjemně turbulentním letu, dosedáme v Tel Avivu. Máme pár hodin času, musíme vyzvednout datovou SIM kartu a pronajaté auto. Mé obavy o hladký průběh projektu se částečně naplňují, když obchod, kde mám kartu vyzvednout, neotevře ve slibovaných sedm, ale až o půl deváté. Na auto čekáme další více než hodinu, takže hned na začátku máme celkem zpoždění. Ještě před tím ale stačíme zkonzumovat pár kousků, které máme pro jistotu schované v kufrech.

29. 6. 2022 – Tel Aviv, Jeruzalém a přípravy

Dopolední úkoly jsou jasné: vyzvednout satelitní trackery (v poušti je velmi slabé pokrytí mobilní signálem, trackery umožňují posílání textových zpráv a e-mailů), koupit plynové bomby pro vaření v poušti a udělat nákup. Doprava v Tel Avivu je velmi hustá a navíc mám potíže najít firmu s trackery, protože jak posléze zjistím, sídlí v budově kdesi ve čtvrtém patře a nikde nejsou žádné nápisy v pro mne čitelném jazyce). Samozřejmě nejsem překvapený, když mi zaměstnanci firmy poté, co jim sdělím účel pronájmu, řeknou, že jsem blázen, protože do pouště v létě nikdo na trek nechodí a na běh už tuplem ne.

Vzhledem k tomu, že máme několik hodin zpoždění, místo ubytování večer po prohlídce Jeruzaléma pořadí obracíme a jedeme do pronajatého bytu. Asi dva kilometry před cílem nás zastaví vojáci v budce, sice nic neřeknou a posílají nás dál, ale ukáže se, že naše ubytování je už na palestinském území, tedy alespoň za formální hranicí, protože všude vlají izraelské vlajky.

Na normální cestování máme díky časově náročnému sportovnímu programu minimum času, ale odpoledne si vyhradíme pár hodin na prohlídku Jeruzaléma. Naplánována máme profláklá místa, Chrám božího hrobu, Zeď nářků a staré město. Z prohlídky mám rozporuplné pocity – místa, která se na fotografiích zdála být monumentální (třeba mešita al-Aksá), jsou ve skutečnosti mnohem menší a méně působivá, stejně tak Zeď nářků. Za zmínku stojí rozdělení Zdi nářků na mužskou a ženskou část – samozřejmě neomylně nejdříve vstupujeme do ženské části, která je mimochodem plná na rozdíl od mužské, která je poloprázdná.

Staré město se svými obchůdky je působivé, ale vzhledem k mé averzi k nakupování jsem z toho přece jen nebyl až tak na větvi.

Zato Chrám božího hrobu stojí určitě za návštěvu.

Nijak zásadně se nezdržujeme a na cestě zpět do ubytování nakupujeme v supermarketu zbývající zásoby, 84 litrů vody a 12 litrů koly. Instantní jídlo (těstoviny apod., jak jinak, že?) a veškeré další poživatiny máme z domova, takže jsme celkem rychle hotovi.

Večer nese v duchu předstartovního piva, porady, plánování a příprav. A pochopitelně i narůstající nervozity. Do postele se dostáváme až po půlnoci.

Co se týče výbavy, je ve srovnání s předchozími projekty minimalistická. Do batohu WWA Ultra Bag, který je již od Ultra Gobi mým stálým přítelem, dávám 2l vak, doplňuji dvěma 0,7l lahvemi, obligátní soupravou první pomoci (imodium 🙂 , obvaz, space blanket a tak), power bankou a dalším materiálem. V noci by teplota neměla klesat pod 20 stupňů, takže proti zimě nic potřebovat nebudu.

Oblečení se tentokrát velmi liší. Na rozdíl od předchozích závodů a projektů, kdy jsem se spoléhal na kompresní věci, se tentokrát rozhoduji nenechat se ničím utlačovat a vyzkoušet ultralehké volné kraťasy Kilpi COMFY-M a tričko WYLDER-M v červeném provedení.

         

Nohy mám tentokrát bez kompresních podkolenek, které nahrazuji oblíbenými prstovými ponožkami. Na hlavě mám nepostradatelnou čepici Outdoor Research a na nohách boty Columbia Montrail Caldorado ověřené Královskou stezkou.

30. 6. – První běžecký den v okolí Jeruzaléma

Oproti plánu brzké ranní vstávání nehrotíme, devátá to jistí. Moje předstartovní přípravy jsou stejné, ať už se jedná o osobní výzvu nebo o závod. Velmi lehká snídaně (spíš méně než více) a samozřejmě zcela zásadní pobyt na sociálním zařízení s následnou sprchou, jak jistě není novinkou pro ty, kteří mé reporty čtou pravidelně…

Na start je to autem asi půl hodiny, vyrážíme po desáté. Místo startu je zcela neokázalé, řekl bych civilní. Krátká vedlejší cesta a nástup do terénu. Petr fotí a Patrik vypouští dron. Začíná být opravdu vedro a dochází mi, do čeho se pouštím – a to je teprve začátek, poušť bude až za den nebo dva.

Moje první kroky vedou přímo do kopce, stezka se klikatí mezi keři a skalami, sleduji GPS na hodinkách, ale několikrát se ztrácím. Stezka je značena červeno-modro-bílou vlaječkou, která je vždy natočena ve směru trasy. To, že je současně ukazatelem směru, si však uvědomuji až za několik hodin. Vylezu na první kopec a otevírá se mi nádherný výhled do krajiny. Působí velmi suchým dojmem a je protkána hustou sítí cest a stezek a je rozdělena jakoby do teras. Samotná stezka pokračuje střídavě v terénu, který je celkem snesitelný, a na polních cestách. Probíhám borovicovými háji, které jsou však tak řídké, že mne nechrání před brutálním sluncem.

S vodou z místních zdrojů po celé trase moc nepočítám. Buď není, a když už je, pít bych se ji neodvážil. U jednoho z takových zdrojů uprostřed pahorkatiny se koupe skupina nahých Arabů, kteří se na mne dávají jako na zjevení. Nemám odvahu ani chuť dávat se do řeči, o koupacích radovánkách nemluvě. V údolí vidím klikatící se plot, který odděluje Izrael od Palestiny. Je to opravdu festovní plot, v jejich stavění jsou, jak se zdá, Izraelci přeborníci. Občasná městečka jsou čím dál zřídkavější, protože se blížím do lesů mimo civilizaci.

Trasa se odklání do vyschlých koryt potoků, mezi skály, pořád nahoru a dolů. Už to není běhání, jako před pár hodinami. Cítím, jak mi roste tepovka, současně si musím dávat pozor na zranění. Je mi jasné, že plánovaná stovka bude asi dneska nereálná.

První setkání se supportem mám naplánováno přibližně za 5 hodin. Seběh na místo, kde mne čekají kluci, je velmi technický, plný kamenů. Mám uběhnuto asi 30 kilometrů a je to cítit. Jsem fakt vyprahlý a tak nepohrdnu prvním běžeckým pivem, které je ještě celkem studené. Chvíli sedím na prahu dveří auta a odpočívám.

Zde odbočím od tématu, protože je třeba vysvětlit organizaci projektu. Jak jsem již psal, pokrytí mobilním signálem je mimo hlavní cesty velmi slabé, a pokud je, tak je nelidsky drahé. Proto máme vytvořený systém očíslovaných potkávacích míst, která jsou většinou tam, kde se stezka kříží s cestou. Stačí tedy pomocí trackeru poslat zprávu třeba MP03, což znamená, že se potkáme na místě 3 a je na supportu, aby mne sledoval a odhadl, kdy mne tam má čekat.

Po prvním setkání běžím po hranici přírodní rezervace po polní cestě a fotím si (stejně jako můj support) nějakou stanici, kde je plno velkých satelitních antén. Přemýšlím, co by to asi mohlo být.

Sluníčko klesá a pomalu se začíná šeřit. Překonávám pár vrcholků a potom jdu po hřebeni. Značení by mohlo být důkladnější, často se řídím podle hodinek.

Z údolí je slyšet muzika a zpěv. Zdá se, že se lidé baví, a mne to zatím baví taky. Podle hodinek se blížím k dalšímu místu setkání, ale to je až o kousek dále od velkého pikniku s živou hudbou napájenou z generátoru. Po krátkém seběhu se u nádherného výhledu do krajiny setkávám s kluky. Je 19:40 a zrovna zapadá slunce.

Dávám si první větší jídlo. Zatím jsem se krmil jen tyčinkami, ale teď mám místní chleba a salám. To mi stačí, protože ani nemám hlad (na jídlo je příliš horko), a tak nabídku na uvaření těstovin s díky odmítám. Dovybavuji se na noční běh. Jako vždy mám z noci v neznámém terénu s neznámým příšerami respekt, takže odchod oddaluji, co se dá. Nicméně asi po půl hodině přece jen pod světlem čelovky vyrážím.

Šlapu si to nocí – kromě občasných světýlek nic nevidím – když se přede mnou uprostřed ničeho asi v jedenáct objeví ženská v uniformě s obrovským kvérem (v porovnání s její postavou). Je zřejmé, že jsem pro ni stejným překvapením, jako je ona pro mne. Tuším, že asi bude sranda. Ptám se jí, co se děje. A děje se to, že probíhá vojenské cvičení. Prý se mám obrátit a vrátit se, odkud jsem přišel, protože zde není bezpečno. Odvětím, že za 200 metrů mám odbočit vlevo a za další 3 kilometry mám být v městečku, kde mám setkání s kluky, tak by to nemusel být až takový problém. No, prý je. Chvíli se dohadujeme a potom uslyšíme zvuk terénního auta. Shodou okolností projíždí její nadřízený – požádá mne, ať mu na mapě ukážu, kam běžím. Nakonec se uvolí pustit mne dále s tím, že mám tedy zabočit vlevo a v žádném případě vpravo, protože tam to fakt není sranda. Poděkuji a mašíruji směrem k místu setkání. Když už se raduji, že je vše ok, asi po dvou kilometrech mne zastavuje další vojenská hlídka. Absolvuji další kolečko vysvětlování – tentokrát s tím, že má projet kolona vojenských offroadů, takže se mám uklidit 100 metrů stranou a půl hodiny počkat. Tento čas využívám k občerstvení. Když kolona projede, mohu pokračovat, ale ještě dříve zbývajícím vojákům vysvětluji, proč tu jsem, samozřejmě s očekávanou nechápavou reakcí. Za půl hodiny jsem již s kluky, kteří mne čekají u benzinky. Večeřím, je půlnoc. Cítím se relativně dobře, ani těch přibližně 14 hodin není moc znát.

Další setkání mám naplánováno až ráno, takže support opouštím a pokračuji do kopců. Po pár kilometrech se dostávám na asfaltovou silnici – je to obslužná silnice pro nekonečné vinice, vede okolo městeček a je šíleně rovná a fádní. Pomalu začínám za pohybu klimbat. Je to o to únavnější, že v dálce před sebou vidím osvětlení dálnice, kterou musím přejít. Samotné překonání dálnice je trochu výzva, protože podchody jsou špatně značené a trasa v GPS moc nesouhlasí s reálem. Nakonec ale nacházím značku pro další pokračování.

Zbývá mi asi deset kilometrů k autu, když ouha – přede mnou se objevuje příkop, asi 2 metry široký a 4 metry hluboký, který je lemovaný vysokými náspy vykopané zeminy. Zjevně je to výkop pro nový plynovod. Na přeskočení to není, pokud bych skončil dole, asi bych si zlámal nohy a nikdo by mne nenašel. Je tma a čelovka moc daleko nedosvítí, zkouším se vydat nejdříve doleva a poté doprava, abych našel nějaký přechod. Stovky metrů nic. Nakonec se rozhoduji vzít to kolem výkopu ve směru k autu s tím, že si prostě trasu o něco zkrátím. Začíná se rozednívat – a vidím, že jsem udělal dobře, že jsem neskákal. Ve světle vypadá výkop ještě hrozivěji. A žádný přechod nebyl asi pět kilometrů.

Krajina je ještě zelená, vychází slunce a je velmi příjemně. Mám za sebou skoro devadesát kilometrů, to není špatný výkon na první etapu. Přicházím do lesíka, kde je beduínský stan včetně stáda koz a dvou nepříjemných psů, kterým zabrání vrhnout se na mne až hlasité volání. Psi mne neochotně pouštějí, ale pro radost si ještě zaštěkají. Poté, co projdu pěkně upraveným parčíkem s jezírkem, již na parkovišti u dálnice vidím kluky, kteří mají z auta vybalené kufry a dělají si snídani.

Zbavuji se oblečení a špíny vlhkými ubrousky, převlékám se do čistého a s chutí spořádám připravenou teplou snídani. Poté si chystám batoh a věci na další etapu a probírám s kluky události předchozí noci.

Na radu mého izraelského známého dalších cca 100 km trailu vynecháváme, protože tato sekce není až tak zajímavá a navíc musíme ušetřit i nějaký čas. Opouštíme parkoviště a já okamžitě upadám do spánku. Vzbudím se asi za 2 hodiny, po hodinové jízdě a hodině spánku v zaparkovaném autě, už v poušti u oázy Kfar Hanokdim.

Seznamuji se s Negevem, skutečné pouštní dobrodružství začne až teď.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle