2025: Aneb jak to vidím po 5 měsících
Ne, neumřel jsem – i když poslední příspěvek jsem tady poslal před 11 měsíci. Od posledního reportu se nedělo nic pozitivního, bohužel. Dvakrát DNF, jeden utržený hamstring… Nic, o čem by se snadno psalo.
Přehled sezóny 2025 si tady píšu, abych si připomněl, že je pro to, aby tady bylo co psát, je taky třeba něco udělat.
Stručně řečeno:
- 4800 km (z plánovaných 6000)
- 207 aktivit
- 1 dokončený závod, 2 nedokončené, 1 backkyard ultra (4. v Holešově).
Po Tihiu jsem to viděl pozitivně. Sice jsem během toho závodu byl párkrát na hraně ukončení, ale zachoval jsem chladnou hlavu a dokončil.
Ne tak o pár měsíců později na Canal Race z Londýna do Bristolu. Že to nebude sranda, jsem poznal hned pár kilometrů po startu, kdy mne drtil spánkový a tréninkový deficit. Začít ultra s 6 hodinami spánku za předchozí 2 dny opravdu nevede k úspěchu. A tak jsem se po 80 kilometrech uvařil, na občerstvovačce dal sprchu, zabalil si sakypaky a potupně odjel vlakem do Londýna, kde jsem se 2 dny zbytečně flákal (místo bych běžel).
Říkal jsem si, že si spravím náladu za měsíc v Itálii na stovce v horách. A nespravil.
Převlékám takhle povlečení a při slézání z lůžka švihnu dozadu pravou nohou – a lup, bolest. Tak to už tu bylo, říkám si – to rozhýbu, udělám pár dřepů a hned vím, že to nerozhýbu. Jeden špatný pohyb a přetržený hamstring mi ukáže, že už nejsem mladík. Takže měsíc úplná stopka, sotva chodím, modré celé stehno. Na Itálii mohou zapomenout a zhruba měsíc a půl před ultra na Okinawě tuším, že už jen to, že bych se postavil na start, by byl zázrak. Po měsíci hnití už to nevydržím a jdu to pomalu rozhýbat. Připadám si, jako bych nikdy neběhal. A přitom musím dávat pozor, abych si nohu znovu nezrasoval, protože by to byl hlavně konec tříměsíčního pobytu na Okinawě.
Nakonec po měsíci nicnedělání a poté třítýdenním rozběhávání s uběhlou vzdáleností cca 200 km není žádné překvapení, když ze 430 kilometrů trasy zvládnu stovku. Jako, dal bych více, ale tak nějak mi připadlo nesmyslné rasit se další stovku na to, abych to vzdal na 200. Takže jsem si v noci zavolal auto smrti, nechal se odvézt do baráku k přespání a místo běhání sledoval formule v televizi a sosal pivo.
Zbytek roku jsem vyplnil klusáním na Okinawě, které však bylo nádherné. A i tu část trasy ze závodu okolo severní části hlavního ostrova, na kterou jsem se moc těšil, jsem si nakonec odběhl v rámci privátní stovky.
Poprvé od roku 2010 jsem na začátku ledna byl v situaci, kdy nemám naplánován žádný závod, nemluvě o něčem „zásadním“. A tento stav bohužel přetrvává do této chvíle. Zkoušel jsem 24ku v Hlučíně a bylo z toho výkonově zklamání. Nic dalšího na obzoru. Ale po Hlučíně se vrhám na objemy a seriózní trénink a věřím, že s touto znovuobjevenou rutinou opět najdu motivaci a ztracenou formu.
Posledních pár tréninků ukazuje, že by to mohlo jít.
Díky všem, co mne v této nelehké době podporovali!
