Hlučínská 24ka: Ztracen okolo jezera
Hlučínská 24ka – jako, ano, znám, řekl bych si před časem, ale šetřím síly na něco jiného… Ne tak letos. Nicméně čtyřiadváca je pořád čtyřiadváca, bez ohledu na to, kde se to běží. A protože návrat do „kraje razoviteho“ je vždy příjemný, nechat se přemluvit k účasti netrvalo tak dlouho.
Tak kolik je v plánu, slyším. „Tak aspoň dvě kila, ne?“, říkám si – no vlastně, chci si říkat. Forma posledních měsíců mě spíše než tento cíl v koutku duše vede k uvědomění, že by to měla být stomílovka jako základní meta.
Vzhledem k tomu, že tentokrát nehodlám podcenit přípravu a spánek, vyrážíme s kamarádem Zdeňkem už den předem a místo noci ve stanu, kterou si užívají jeho kamarádi, my dáváme přednost pohodlí penzionu. Příjezd na místo nám zpříjemňuje slunce a seznámení s okruhem. Pomůžeme se stavbou velestanu Zdeňkových kolegů, uděláme prezenci a po nákupu zásob se všichni setkáme v hospodě – na jídlo a samozřejmě pivo, protože zas tak zodpovědný s tou přípravou být nehodlám. Přísun piva však ukončíme dříve, než chytnu slinu, a protože do postele uleháme už po desáté, vypadá to na příští den dobře.
Celou noc se ale často budím a korunu tomu po ranním vstávání nasadí dvojité vyprázdnění střev, po kterých se zdá, že pár dalších bude následovat. Proto situaci raději zachraňuji imodiem (na rozdíl od předchozích akcí). Dojezd na start necelých 30 minut před začátkem je ideální. Počasí přeje, je sice ještě trochu chladno, ale bundu neberu. Ať už se jedná o velký nebo malý závod, nervozita je na startu vždy stejná. Říkám si, ať už to začne. Přesně v 9:00 se rozbíháme.
Taktika je jednoduchá – běžet dokud to půjde a nehonit se. Takže šestkové na kolik prvních kilometrů? – Nemám ani ponětí. Se svým charakteristickým tričkem Fíča v davu vynikám jako oranžový ďábel. První kolečko je průzkumné – a není to špatné! Cyklostezka pěkná, kolem štěrkovny to není nuda – i když iluze si nedělám, tento pocit nemůže vydržet celých 24 hodin.
Postupně se dostávám do rutiny – sem tam na trase promluvím s kamarády a známými, ale postupně se uzavírám tak, jak to mám rád. Kolečka dělám v tempu cca 6:10 (včetně zastávek), takže reálně o trochu rychleji. Krmím se Vysočinou a nalévám kofolou. Teplota začíná narůstat a první pitstop ve stanu po maratonu (a 7 okruzích) přijde dost vhod. Doplňuji to, co jsem vypotil a všechno omezím na 5 minut. Zároveň vyměňuji boty, protože Saucony mi začínají dřít malíčky, a odkládám i Fíču. Ve stanu mám 3 piva, ale uvnitř je tak padesát stupňů a teplota piva spíše odpovídá čerstvě uvařenému čaji, takže si ten požitek nechávám ujít.
Vylézám ze stanu, je půl druhé odpoledne a teplota začíná kousat. Navíc se u štěrkovny začínají scházet lidi, protože odpoledne a večer jsou tu čarodějnice, a o ironické poznámky není (a nebude) nouze. Říkám si, že až mne to přestane bavit, sednu na konci okruhu na zahrádku a dám pivo (ale k tomu nedojde).
Kolečka ubíhají a jedinou změnou je to, že se začínám občerstvovat i na 2 stanicích na trase. Jedna je po 1,5 km a další po 4 km. Udržuji pevné strojové tempo, ale vzhledem k tomu, že cítím nastupující únavu v nohou, vím, že to bude brzy bolet. A další rutina je, že část bez lidí si dávám pomaleji, a část s lidmi (kteří na čarodějnice docházejí v hojném počtu) dávám rychleji – „bo nechci vypadat jako kkt“…
Dva maratony mám natočené za 8:40, což není špatné. Ale na druhém pitstopu po suplementaci dávám 15 minut přestávky, protože se začínám vařit, přestože už nastává večer. Těším se na západ slunce. Okruhy po pitstopu mi však velmi zřetelně naznačují, že končí sranda. Tempo klesá nejdříve na 7:00 a poté ještě hůře a navíc sem tam začínám chodit. Na druhé straně, je mimořádně krásný západ slunce, který za tu námahu a bolest stojí.
Padla tma. Počet běžců (a chodců) na okruhu začíná klesat. Kolem jedenácté večerní na konci 20. okruhu potkávám Zdeňka. Mám toho tak akorát dost, a ačkoli nejsem moc ospalý, domluvíme se, že si ve stanu dáme 20 minut spánku. A nepoučen z předchozích zkušeností (z MOABu), ulehám pod deku zpocený, takže se za chvíli třepu zimou. Tak raději dávám zimního ninju, bundu Hurricane, ale kraťasy nechávám – protože jsem se na závod zabalil tak dobře, že jsem si dlouhé kalhoty vůbec nevzal.
S občerstvením se pauza protáhne na 30 minut a začínám tušit, že i když mám náskok před plánem, na dvoukilo to nevypadá, ledaže by se stal zázrak. Vycházím ven do noci s odhodláním zjistit, zda se to nerozběhne. Ne, nerozběhlo. Snažím se doplňovat energii a kromě salámu a kofoly si dávám i čokoládu, ale zdá se, že moje nohy to vůbec nezajímá. Až dosud panuje bezvětří – ale je to jen klid před bouří. Předpověď říká, že bude foukat. Snad to nevyjde.
A vyšlo. Mezi jednou a druhou noční se strhne fujavice. Odletí stan časoměřičů, občerstvovačky stany raději sbalily a osazenstvo se hřeje v autech. Kolečko mi teď trvá kolem hodiny. Zdá se že, nás chce vítr úplně odfouknout. Párkrát mám pocit, že jdu zpět a ne vpřed. Je mi zima jako prase, holé nohy nejsou ideální. Po každém okruhu se na chvíli ohřeji ve velkém stanu a místo kofoly se nalévám horkým čajem. Shledám, že už jen stomílovka při tomto šneku bude úspěch.
Koušu se. Když už mi nejede tělo, tak ať mi jede aspoň hlava. Nemůže selhat obojí. A tak usilovně makám, ignoruji zimu. Vítr přece jen nad ránem utichá. Rozednívá se. Mám 3,5 hodiny do konce a do stomílovky mi zbývají dva okruhy. Sem tam běžím, ale většinou si užívám samoty, ticha (a nasrané meditace).
Poslední okruh do stomílovky. Tak aspoň něco – a v polovině si říkám, přece nebudu v cíli sedět hodinu patnáct jen tak. Takže ještě jeden pěškobusové kolečko dám – a jako bonus rychlá návštěva kadibudky po 1,5 km, protože ty 2 kila melounů, které jsem za půl dne spořádal, si přece jen chtěla najít cestu ven. Poslední část okruhu běžím, už jen pro ten pocit, a v cíli mě překvapivě vítají můj dvorní support Petr s partnerkou, kteří se přijeli podívat. Prý vypadám, jako bych nic neuběhl… Jojo, kdybych se tak neflákal, mohlo to být lepší než brambora – i když za takový výkon bych se na bednu styděl postavit.
- Vzdálenost: 175 km na hodinkách
- Čas: 23:30
- 4. místo
Nebylo to tak špatné (a kde bys za den vydal 13 tisíc kalorií?), ale těším se, že si někdy brzy dám zase něco, co mě naplní trochu více.
Díky všem co drželi palce!
