Kirishima-Ebino Kougen Extreme Trail podruhé : Michal Činčiala – Ultramaratonec a překladatel
banner ad

Kirishima-Ebino Kougen Extreme Trail podruhé

26.07.2016 | Autor: | Přidat komentář

Po loňské úspěšné ultratrailové premiéře jsem si ani letos nemohl nechat ujít účast na japonském Kirishima-Ebino Kougen Extreme Trailu. Přestože byla trasa prodloužena o 3 km, podařilo se mi ji zaběhnout o hodinu rychleji a také jsem se posunul v pořadí vzhůru, na celkové 14. místo.

Minulý rok to byla pravá bahenní koupel. Letos to bylo zcela o něčem jiném, ale zas o tolik jednodušší nikoli – místo deště celkem 600 běžců potrápilo horké počasí.

Náhorní plošina Ebino Kougen se nachází mezi sopkami pohoří Kirishima – některé jsou činné a na množství míst je cítit charakteristický zápach sirovodíku – jak to tady nazývají, je to skutečná sopečná laboratoř ve velkém měřítku. A právě mezi těmito sopkami a i po nich se pohybovalo závodní pole tohoto ultratrailu.

Stejně jako loni se mi nepodařilo rezervovat hotel, takže mne čekal 50km odvoz na sobotní předzávodní registraci a dalších 50km na nedělní závod a zpět. Auto dostalo řádně zabrat, přece jen se z Kobayashi, které je mým letním útočištěm, jede z nadmořské výšky 400 metrů do 1200 metrů na start. Registrace proběhla rychle a potom jsem se opět zúčastnil boje o žvanec – kolem stolů jsem musel zapojit své lokty a zkušenosti z českých front. Nicméně, v této disciplíně jsem neselhal a nakrmil jsem řádně nejen sebe, ale i svoji ženu. Vzhledem k tomu, že jsem vyhrál jednu z cen při masové tombole typu kámen, nůžky, papír, byl jsem nucen dostavit se na pódium, kde jsem několikasethlavý dav běžců a suporterů pobavil při rozhovoru svojí japonštinou. No, žena mi řekla, že to bylo v pořádku, ale musím se přiznat, že se mi trochu klepala kolena. Zpět domů jsme se dostali až kolem 7 večerní – vzhledem k tomu, že na start je třeba odjíždět kolem 3 ranní, na přípravu, závěrečné pivo a spánek moc času nezbývalo.

Po loňské nepříliš dobré zkušenosti s kompresními krátkými elasťáky jsem se letos rozhodl pro stehenní návleky. Jinak závodní gear byl v podstatě stejný: trailovky Adidas, tri-suit (letos od Atexu), 2l CamelBak, čepka a čelovka, která je nutná pro úvodní terénní část, která se běží ve tmě. Kromě toho jsem použil i ledvinku, do které jsem si nacpal jídlo, magnezko a kofeinové ultrashoty.

Ranní příprava proběhla standardně, přece jen už mám určité zkušenosti, takže předzávodní nerváky už nemám – snad jen pro jistotu si hned po ranním vyprázdnění dám Imodium, aby se mi náhodou potom nechtělo znovu. Nahoru na kopec mne veze manželka s tchyní – je to v pohodě a po 4 ranní jsem už sám v prostoru startu. Odevzdávám batoh a jdu se postavit před vstup na start – začnou to tam pouštět v 4:30. Kupodivu se nikdo dopředu necpe, na rozdíl od Evropy, kde je to celkem boj. O půl páté se dostávám dovnitř a bez váhání zaujímám místo na čele startovního pole. Zbývá nám 30 minut do startu. Během zbývající doby se snažím dostat do psychické pohody a celkem se mi to daří.

Loňské zkušenosti mi diktují taktiku na prvních 10 km. Ke vstupu do první, celkem náročné trailové sekce je to 3,5 km a vím, že se tam musím dostat mezi prvními – viděl jsem video z minulého roku, kde se z kopce v terénu pomalu pohyboval souvislý had; pokud bych v něm zůstal, byly by naděje na dobrý výsledek pryč. Po startovním výstřelu tedy vystřelím i já a nasazuji na své poměry nevídané tempo 3:45. Do terénu vstupuji v první desítce, takže nyní je třeba dávat pozor na nohy, terén je skutečně náročný a navíc se běží ve tmě za slabého osvětlení čelovek. Na šetření nohou není prostor, a proto se svojí chatrnou trailovou technikou sbíhám dolů, co to dá. Po pár kilometrech se už začínám těšit na to, až se poběží do kopce.

Bez zastavení míjím první občerstvovací stanici na 17 km. CamelBak mám ještě slušně zaplněn a jídlo nepotřebuji. Zatím z toho mám dobrý pocit. V trailových sekcích a hlavně při běhu dolů ztrácím, ale vše si vynahrazuji v lehčích terénních nebo asfaltových sekcích do kopce. Je nás asi 5 běžců, kteří se opakovaně předbíháme. Celkem mě to baví.

Od 20. kilometru celkem přestává legrace a je nutné soustředit se na svůj výkon. Přestávám úplně sledovat, jak běží ostatní. Průběžně do sebe dostávám kalorie a tekutiny, stehna, se kterými jsem měl velké problémy loni, zatím jedou dobře. Na první měřený mezičas na 27. km přibíhám jako 10. v pořadí v čase 2:30. Ztráta na prvního je 15 minut.

Protože se nacházíme celkem pod úrovní startu, až do dalšího mezičasu, který je v prostoru startu (kam se vracíme) na 37 km, je to pořád to nepříjemného kopce a ještě k tomu v lese, kde nejsou stezky – prostě je jen mezi stromy vyznačena trasa fáborky. Navigace je velmi náročná a podobně jako řada ostatních jsem se ani já nevyhnul bloudění, které mne odhadem stálo 5 minut. Ve srovnání s minulým rokem se rozhodně nešetřím, běžím a šplhám, co to dá, takže po 35 km už pomalu začínám cítit stehna. Jako prevenci do sebe naliju magnezko a dopuji se kofeinem. Na metu 37 km dobíhám jako 9. v čase 4:22, tentokrát už 30 minut za prvním. Za mnou je však 5minutová mezera a na běžce přede mnou není moc velká ztráta, takže zatím to jde dobře.

Zbývajících 26 km však přináší to, proč má tento závod v názvu přívlastek extrémní. Z minulého roku vím, že se bude sestupovat a šplhat po skalách a kořenech, budou se překonávat divoké potoky a mosty, kde každou chvíli hrozí zřícením. Další občerstvovačka je na 50. km, v nejnižším bodě trasy. To je fajn, ale je třeba pamatovat na to, že ztracenou výšku bude třeba znovu nabrat na následujících 13 kilometrech, které jsou skutečnou zkouškou psychické a fyzické odolnosti. Protože letos neprší, jde mi sestup celkem dobře. No, tedy na moje poměry – bohužel mne předbíhají 3 soupeři; přece jen je vidět, že jsou v terénu jako doma. Tak, kde se já snažím o to, abych se vyhnul zranění, oni běží jako kamzíci. Nenechám se deprimovat a zachovávám si své tempo. Pomalu začíná být cítit zvýšené úsilí, které jsem věnoval prvním 37 kilometrům. Stehna bolí a sem tam se objeví náznak křeče. Dávám proto další magnezko a i kofein (a doufám, že mi tato dávka nezastaví pumpu – přece jen, doporučuje se jedna ampule denně a já mám už dvě za 6 hodin). Na 50. km jsem za 6:08 jako 14. v pořadí. Na zlepšení umístění to už moc nevypadá, takže se soustřeďuji na obranu aktuálního umístění. Nejbližší soupeři za mnou ztrácejí 3, 5 resp. 8 minut.

Posledních 13 kilometrů se zdá nekonečných. Po vystoupání ztracené výšky, částečně stejnou trasou, jako při sestupu, když už se člověk těší, že bude sbíhat do cíle, jej pořadatelé odkloní k výstupu na nejvyšší bod trasy, horu Shiratoriyama. To už není žádná sranda, pokud by člověk zakolísal a spadl, zastavil by se až po pár desítkách metrů. Na druhé straně, můžu se kochat neskutečnou krásou sopečného pohoří, které je celé přímo přede mnou včetně několika sopečných jezer s krásnou modrou barvou. Do reality mne ovšem vrací skutečnost, že mi došlo pití.

Do cíle je to z hory Shiratoriyama asi 3 km, a i když je to nepříjemný kamenitý sestup, pití už potřebovat nebudu. Po cestě potkávám velké množství turistů, kteří ochotně uhýbají – musí na mne být zajímavý pohled – tri-suit mám vepředu rozepnutý, smrdím a jsem úplně zpocený a špinavý (ale co jiného by se dalo čekat po více než 8 hodinách usilovné práce). Předbíhám pár běžců na poloviční distanci, ale žádného soupeře přede mnou, ale hlavně za mnou, nevidím, takže v pohodě klesám směrem k cíli. Pak už jen zbývá posledních pár stovek metrů, konečně po rovince. Do cíle se dostávám po 8 hodinách a 29 minutách práce jako celkově 14. a 8. v kategorii 30-49.

Za cílovou páskou se vydávám ke stanu s ovocem a pitím a valím do sebe, co to dá. Přece jen, jídlu a pití jsem v závěru moc nedal, takže potřebuji doplnit deficit. Když však vedle uvidím plechovky s ledovým pivem, neodolám, koupím si dva kusy a ulehám do trávy.

Pozávodní program je pro mne stejný jako loni. V cíli ze sebe smyji hadicí největší špínu, vyzvednu batoh a vydávám se do blízkých japonských termálních lázní, které mám jako běžec zdarma. Po nezbytném důkladném omytí se rozvalím v horké vodě a spokojený odpočívám. Chvíli přemýšlím, co se dalo udělat lépe, ale potom toho nechám. Původní záměr, dostat se do první desítky sice nevyšel, ale přesto je se závodem spokojenost. Přece jen, bez odpovídající techniky se nedá spoléhat pouze na sílu.

Trail je pro mne sice až druhou disciplínou (za hlavní, kterou je silnice), ale pokud se zadaří, určitě bych se chtěl zúčastnit i dalšího ročníku.

Navíc, tento závod byl snad dobrou přípravou na Beskydskou sedmičku, která mne čeká s kolegou Davidem Koribským už 2. září.

ebkirextr

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle