První výstup na Hinamoridake : Michal Činčiala – Ultramaratonec a překladatel
banner ad

První výstup na Hinamoridake

01.09.2017 | Autor: | 6 komentářů

Na mých toulkách po horách Kirishima je jistě ještě řada míst, kde jsem nebyl, ale tím nejviditelnějším, vzhledem ke svému charakteristickému tvaru a výšce, je hora Hinamori Dake. 23. 8. jsem tuto horu zdolal.

Hinamori je skutečně velmi nápadná hora, viditelná z širokého okolí. Mnoho let jsem uvažoval o výstupu, ale místní mě od toho zrazovali s tím, že nahoru nevede žádná cesta a nic tam stejně není. Jak jsem si ověřil, pravda je jen poloviční. Turistická „stezka“ tam vede, ale na vrcholu skutečně nic není. Ale po řadě.

O turistické trase jsem se dozvěděl z internetu s tím, že je velmi náročná a málo frekventovaná. Směrovku a odbočku ze silnice na Hinamori již mnoho let znám, ale vždy jsem měl za to, že až na vrchol nevede. Mapa trasy byla však tak málo podrobná, že byla nepoužitelná, a tak jsem se rozhodl spolehnout na značení. Jak jsem již psal v předchozích článcích, před pár lety explodovala sopka Shinmoedake a letos začala uvolňovat velké množství sopečných plynů hora Io Jama, takže značná část stezek je kvůli nebezpečí uzavřena. Moje trasa ale měla být přístupná. Naplánováno bylo celkem 27 km s převýšením cca 1100 metrů, z čehož samotný výstup cca 900 metrů na 4 kilometry.

Vzhledem k tomu, že trasa zabere odhadem 4-5 hodin, nemusím se trápit s brzkým vstáváním. V pohodě vybíhám o půl osmé a po pro mne notoricky známé ose na Ikoma Kogen se po 10 kilometrech dostávám k začátku výstupu. Zde se příhodně nachází automat na nápoje, který využívám k doplnění tekutin a spolknu i první tyčinku. Začínám stoupat, začátek je po silnici. Po 1,5 kilometru mne zastavuje překvapení. Plot přes cestu a informace, ze kterých se svými chatrnými znalostmi psané japonštiny pochopím, že dál se nesmí kvůli sopečné činnosti. Co teď. Rozhlédnu se okolo, nikoho nevidím, takže se rozhoduji zákaz ignorovat, přelezu plot a pokračuji. Po dalším kilometru se objevuje začátek turistické stezky, kterou zjevně dlouho nikdo nepoužil.

Jako klasicky v Japonsku, žádné serpentiny, je to přímo rovně do kopce. Stezka vede vyschlým potokem, je velmi prudká. Navádějí mne občasné červené fáborky. Asi po půl hodině docházím na rovnější otevřenou část, kde je informační tabulce. Odtud začíná pravá sranda.

Šplhám, a to doslovně. Jen by mě zajímalo, jak půjdu dolů, protože mám jen tenisky a terén je směsí skal, kořenů, jílovité půdy. Obtěžuje mne hmyz, i když se zatím neodhodlal zaútočit, ustavičně bzučení u uší mne silně znervózňuje. Kolem sebe vidím hmyz, který svojí velikostí i vzhledem vzbuzuje obavy. S přibývající výškou však postupně mizí, i když bzučení je se mnou stále.

Pohledů do krajiny se bohužel moc neotevírá. Trasa vede hlubokým lesem, do okolí není vidět. Po dvou hodinách překonávám „falešný“ vrchol a pokračuji na ten pravý, na který dorážím v čase 2:30. Skutečně, známí nelhali. Na vrcholu nic není, jen malý sloupek s názvem.

Navíc je vrchol zcela zalesněný, takže krajina dole není vidět. Alespoň, že se mezi větvemi otevírá pohled na Shinmoedake.

Trochu si projdu vrchol a tlesknutím odháním nějaké větší zvíře, které běželo směrem ke mně. Asi to byla srna.

No nic, dávám tyčinku, dopíjím Camel a začínám klesat. Při sestupu hojně využívám k zachycování stromy, takže mi to jde celkem rychle. Stejně se ale párkrát po zadku svezu po kluzké půdě, takže jsem za chvíli špinavý, jako prase. Sestup mi trvá slabou hodinku.

Kupuji si pití v automatu, doplňovat Camel je už zbytečné. Zbylých 10 km uběhne rychle, takže po 4:22 hodinách se vracím domů a mohu si užít sprchy a zaslouženého piva.

Hinamori mám zdolanou, ale nemyslím si, že bych se tam ještě vrátil. Snad jen, kdyby se otevřela trasa dále směrem na Shinmoedake, stala by se Hinamori postupným cílem, ale jako samostatná destinace je spíše zklamáním.

Kategorie článku: Blog, Firstpage, SportArticle

Komentáře (6)

  1. Daniel Knápek

    Ahoj Michale,

    konečně byl dnes čas dočíst prázdninové články. Díky za ně. Parádní počteníčko a ve spojitosti se záznamem trasy na endomondu….jako bych tam byl taky 😉
    Přeji hodně sil do dalšího běhání a psaní čtivých reportů.

    Dan

    • admin

      Ahoj Dane,

      Díky za komentář.
      Už jsem zpět v Česku a včera jsem absolvoval Beskydskou sedmičku.
      Tak až najdu čas, bude další report.

      Měj se,
      Michal

  2. Víťa Mrkvička

    Také se připojuji s poděkováním za “japonskou sérii.” Píšeš opravdu poutavě a ve spojení s fotkami si člověk připadá jako by tam běžel taky 🙂 Hodně štěstí do dalších závodů a dobrodružství. Těším se na další počtení!

    • admin

      Díky Víťo za komentář. Jsem fakt rád, že ty moje reporty někdo čte. Před Spartathlonem mě ještě čeká sesmolení reportu z B7, tak snad se mi bude chtít. Měj se!

  3. Pecka, to vypadá jak když tam ani žádná stezka není – spíš jak běh čistým lesem .)

    • admin

      No právě, už tam asi nejméně rok nikdo (pravděpodobně) nešel a navíc, pokud by tam nebyly ty červené fáborky, tak by cesta byla nedohledatelná. Cestou dolů jsem na chvíli fáborky ztratil, a musel jsem použít záznam trasy GPS na Garminu, aby se vrátil na správnou trasu. Celkem sranda, tyhle lesy v japonských horách jsou fakt tak hluboké, že se můžeš beznadějně ztratit, a navíc pro našince jsou tam oblaka hmyzu takové velikosti a vzhledu, že z toho jde strach. Ještě, že to není Hokkaidó, protože tam jsou medvědi, kteří na Kjúšú nejsou. Ale jinak samozřejmě žádní lidi, téměř nedotčená příroda a nekonečná radost z běhu.