banner ad

Ultra Milano Sanremo – 285 km na nohách

09.05.2018 | Autor: | 8 komentářů

Ultra Milano Sanremo, nekonečných 285 km s limitem max. 48 hodin. Roviny, kopečky, cesty kolem moře. Vedro, déšť, vichr, 2 neuvěřitelně dlouhé dny a noci na nohách. To vše přinesl tento epický závod.

I když bylo UMS 2018 nakonec vypsáno jako závod, který bylo možné absolvovat bez podpory, vzhledem k pouhým 4 checkpointům se mi tato možnost už od chvíle, kdy jsem nad účastí začal přemýšlet, jevila jako krajně nevhodná. Jako tradičně jsem účast ve svém týmu nabídl svému žolíku Petrovi, který mi přináší štěstí. Ten tuto výzvu přijal a tým byl dále velmi vhodně doplněn ženským elementem, Janou, a dětským elementem, synem Patrikem. Tato velmi silná sestava se později v průběhu závodu ukázala být jedním z rozhodujících faktorů úspěchu.

Ale dejme se do toho popořádku.

Poznámka: Pokud nechcete číst o tom, co předcházelo startovnímu výstřelu, přeskočte prosím následující sekci.

Přesun a předstartovní příprava

Je čtvrtek, 26. dubna dopoledne. Večer kolem sedmé máme odjíždět, ale já pořád dřepím v kanceláři a snažím se dokončit práci. Naštěstí jsem výběr a částečné sbalení výbavy zvládl v předchozích dnech. Jeden z hlavních cílů předzávodního období, tj. pořádně se vyspat, se nezdařil. Překladatel bohužel nikdy nespí… Kolem páté to konečně zapíchnu v kanceláři a valím domů, kde jako celá rodina dáme dohromady všechna zavazadla. Naše výprava má nakonec dva směry – manželka se od nás v Miláně odpojí a odjíždí za svými zájmy do Florencie a já s Patrikem a svým týmem zůstávám v Miláně.

Po půl šesté dojíždí z Ostravy můj tým. Společně spořádáme vydatnou večeři, sil budeme potřebovat hodně, protože nás čeká přibližně 11 hodin v plném autě – 5 lidí je i na Superb hodně. Snad to přežijeme v dobré kondici. Po osmé zamykám byt a jdeme na parkoviště. Nabalení kufrů a materiálu do kufru auta je výzvou, ale nakonec se vše podaří. První minuty a hodiny jízdy probíhají v družném hovoru, který ale s nástupem noci a únavou utichá. Rozvaluji se na předním sklopeném sedadle a lituji trojku vzadu. V Rakousku je v blízkosti Villachu objížďka. Bloudíme, uděláme kolečko a po mnoha kilometrech jsme na stejném místě, kde jsme začali. Cesta po dálnici jde rychle a než se nadějeme, jsme už v Itálii. Ráno si na odpočívadle dáváme kávu a usedáme na venkovní lavičku ke snídani. Využívám toho, že na závod budu potřebovat hodně energie, a láduji se bábovkou a ovocným sendvičem. Jana nachází čtyřlístek, snad nám přinese štěstí.

K Milánu se přibližujeme asi o 2 hodiny dříve, než jsme čekali, takže tento čas využíváme k nákupu. V 11:30 nasedá manželka do autobusu směr Florencie a my jedeme vyzkoušet, zda nás hotel nechá udělat check-in o 2 hodiny dříve – a nenechal… Na cestě trochu začíná stávkovat auto – prý porucha motoru a do servisu. Petr hlásí, že mu to netáhne. Trošku mi tuhne úsměv. Raději nechává motor v chodu, dokud se nedostaneme k hotelu. Po vypnutí a zapnutí se naštěstí zdá být vše v pohodě. Ale červík ve mně trochu hlodá.

Auto necháváme na parkovišti a pěšky jdeme do centra Milána. Procházíme i místem zítřejšího startu. Všude jsou davy lidí, na návštěvu katedrály a terasy si můžeme nechat zajít chuť. Je to na hodiny čekání a nás ještě čeká od 16:30 předstartovní mítink a předávání čísel. Místo toho si alespoň pro štěstí pohladíme nohu světce na dveřích katedrály a uvnitř nejznámější nákupní galerie uděláme otočku na patě (také pro štěstí).

Prohlédneme si sochu Leonarda da Vinci, zdáli budovu opery La Scala a poté kromě Jany jdeme do muzea modelů podle vynálezů Leonarda. Čas se pomalu nachyluje a vydáváme se na cestu zpět do hotelu. Po cestě se zastavujeme na pivo v místní pivnici.

Po přihlášení v hotelu máme jen půlhodinku času a už musíme vyrazit na mítink. Historická tramvaj nás za půlhodinku vyplivne nedaleko stadionu Palazzina Appiani.

Máme trochu časový skluz, takže na místo přicházíme jen pár minut před začátkem, ale opět se ukazuje italský přístup – na čas tady nezačíná nic. Během mítinku se nic zásadního nedozvídáme, snad jen jednu mírnou změnu trasy. V 17:30, kupodivu včas, začíná ceremoniál předávání startovních čísel, GPS trackerů a materiálu. Každý účastník je osobně vyzván k předstoupení před dav, jsou čteny jeho sportovní výsledky. Je to přehlídka sportovních úspěchů. Řadu lidí znám ze Spartathlonu a Ultrabalatonu. Konečně si jdu pro svoji třináctku i já, čekání bylo nekonečně dlouhé.

Po skončení všichni rychle spěcháme na pokoj. Je toho ještě hodně k prodiskutování a přípravě.

Jsme Češi, a proto se diskuse nejlépe vede u piva. Postupně do sebe naliji tři kousky a hned jsem v lepší náladě. Stůl je bohatý, sýr, šunka, sladké atd., je to pravá „zdravá“ předstartovní hostina.

Na hromádku si chystám svoje vybavení pro samotný běh a do plastové bedny jde materiál, který asi budu potřebovat během závodu. Oproti minulým letům je moje výbava hodně jiná. Trisuit měním za tříčtvrteční elasťáky, kompresní tričko a závodní tričko Kilpi. Čepice, stehenní a lýtkové návleky zůstávají stejné.

Aniž bych to tušil, můj tým ozdobil auto Škodu Superb laskavě zapůjčené firmou Č.V. PROTOTYP s.r.o. z Ostravy (které mimochodem není moc stavěno na úzké italské uličky) českou vlajkou, logem závodu a logem Kilpi.

Start je naplánován na sobotní desátou. Únava z cestování nás do postele nažene relativně rychle.

Úsek 1: Miláno (0 km) – Casteggio (54 km)

Budím se ráno kolem 7, splním ranní hygienické povinnosti a trochu posnídám. V 8:30 mám být na startu, relativně brzy k zapnutí GPS trackeru. Nechávám tedy svoji posádku spát. Před osmou se začnu soukat do svého vybavení. Tak v tomto strávím kolem 40 příštích hodin. Hotel opouštím v 8:15 a pomalým krokem jdu asi 400 metrů k bráně Porta Ticinese. Na ulici jsem středem pozornosti, takhle „vymóděného“ člověka tady asi ráno zas tak často nevidí. Přesně o půl deváté dorážím na start, nechávám si zapnout tracker a přemýšlím, čím se budu bavit dalších 60 minut, než se ke mně připojí moje posádka. Udělám sám se sebou krátký předstartovní rozhovor na videokameru.

Kromě toho, že si nechám pořídit pár fotek, jen tak bloumám v okolí a nořím se do myšlenek, jaké to bude. Dav začíná houstnout. Plno procházejících lidí se diví, co se to děje, a když zjišťují, že se běží do Sanrema, někteří si klepou na čelo. Možná, že bych měl i já…

Půl hodiny před startem, přesně podle domluvy, dochází moji lidé. Konečně se necítím osamocený jako kůl v plotě. Moc si toho neříkáme, na všech je vidět nervozita z příštích hodin.

Čas se chýlí a všichni běžci jsou postupně jménem voláni na startovní čáru. Za chvíli jsem ve startovním poli i já, načítám ve svých Fenixech 3 trasu a nechám volně plynout poslední minuty. Za zvuku sklady Dobití ráje probíhá odpočítávání a v deset (kupodivu přesně) se konečně všichni uvádíme do pohybu.

Hodlám dodržovat strategii, kterou jsem měl na Spartathlonu a Ultrabalatonu, tj. do 150 km jet průměrné tempo pod 6:00/km a potom se uvidí. Na začátku jsem zvyklý na tempo kolem 5:20/km, takže se brzy ocitám na čelních pozicích. Předem mnou vidím Joao Oliveiru, ale toho se určitě držet nebudu, to je jiná třída. Prvních 15 kilometrů vede zcela rovně podél kanálu. Oproti předpovědi je horko, to jsem nepředpokládal. Trať je hrozně monotónní, jsme všichni po pár kilometrech už rozprostřeni, takže začíná osamocený boj, se kterým jsem ostatně počítal. Jsme domluveni, že mě moje posádka potká asi na třicítce. Mám u sebe jen měkkou půllitrovou láhev. V tréninku běžně dávám 50 km bez vody, ale kombinace vedra a adrenalinu žene moji spotřebu nahoru, takže po patnáctce je láhev prázdná. Běžím ještě pár kilometrů nasucho, ale nakonec požádám jeden z doprovodných vozů o doplnění vody.

Jelikož běžíme po cyklostezce, míjí nás velké množství bikerů. Jeden mne málem sejme, když místo před sebe čumí do mobilu. Poprvé hlasitě zanadávám. Nadávek bude v dalším průběhu ještě moc a moc. Když už to vypadá, že ubíjející rovný úsek za následující zatáčkou skončí, objevuje se další. Přede mnou se však začíná objevovat silueta města Pavia a právě na jeho začátku na 28. kilometru se poprvé setkávám se svým týmem. Pro změnu chuti a doplnění energie si dávám kolu.

Probíháme městem a absenci kvalitního značení nahrazují organizátoři, kteří mne směrují. Přebíhám řeku a za ní se opět vydávám do nekonečně dlouhých rovných pasáží, které jsou jen občas přerušeny mírnou zatáčkou. Až do 40 kilometru moje tělo funguje, jak má.

Znenadání však přichází zcela neočekávaná krize. Nemám ještě uběhnutou délku odpovídající mému sobotnímu tréninku, a začíná mne úporně píchat v boku, bolet v zádech, žaludek mám na vodě a celkově ztrácím energii. Takový stav jsem v tak rané fázi závodu nikdy nezažil. Musím dokonce přejít do střídavého běhu a chůze. Snažím se nepropadat panice a doufám, že to přejde. Vedro sice je, ale ne takové jako v Maďarsku nebo Řecku, takže k takovým problémům není důvod. Krize trvá už deset kilometrů a nechce se mne pustit. Na první checkpoint Casteggio to mám pár kilometrů a utěšuji se, že si sednu, pojím a zvetím se. Je jasné, že z mých potíží není nadšena ani posádka doprovodného vozu. Na checkpoint dorážím asi v 15:30 v dost zbědovaném stavu, nechám si naložit čisté těstoviny a na chvíli usedám.

 

Úsek 2: Casteggio (54 km) – Ovada (123 km)

Pořadí není špatné, ale v tak rané fázi závodu je to šumafuk. Když tak sedím na lavičce, připadá mi, že je to ztráta času. Proto se zvedám s tím, že si těstoviny dojím při chůzi. Poslední, co potřebuji, je ztuhnout. Odcházím tedy s nuceným pokusem o úsměv. Těstoviny do mne lezou pomalu, ale nařizuji si, spořádat je až do konce. Ještě se pořádně napiji a zkouším běh. Jde to, ale žádná sláva. Asi po deseti kilometrech se rozhoduji zkusit dobít sršním nektarem. Nechávám si nalít půllitr, za půl hodiny další a po pár minutách začínám cítit nástup účinku a energie. Od sedmdesátého kilometru jsem jako vyměněný. Pěkně mi to běží, aktuálně nic nebolí a já se snažím zkrátit servisní dobu (doplňování láhve apod.) na minimum, abych tohoto rozpoložení co nejvíce využil. Možná to bude i tím, že jsem si asi na 70. kilometru dal 3/4 plechovky piva Radegast, bylo super studené.

Běžíme po hlavní silnici, provoz je hustý. Petr mne sleduje podle GPS trackeru na svém tabletu, který lepicí páskou připevnil na čelní sklo – české ručičky se nezapřou. Mám ztrátu oproti plánu, ale jsem rád, že běžím. Moje posádka na 90. kilometru usoudí, že jsem od rána málo jedl, a proto mi ve varném sáčku udělá teplé těstoviny se špenátem. Je to balzám. Hrozně mi chutnají, za chůze spořádám celou porci, a kdyby bylo ještě více, nepohrdl bych.

Blíží se stovka a pomalu se začíná smrákat. Teplota příhodně klesla a to ještě umocní moji dobrou náladu. Na další checkpoint, Ovada, který je na 123. kilometru, mi to bude ještě určitou dobu trvat. Mírně zvlněnou krajinou, teď již utopenou ve tmě, se stálým tempem hrnu k další přestávce. Začínám však cítit určité nepohodlí v botách. New Balance Fresh Foam Zante zřejmě dnes neodvádějí práci, kterou by měly. O půl dvanácté se přede mnou objevují světla města Ovada a těsně před půlnocí usedám na druhém checkpointu.

Jsem relativně v pořádku. Požádám Petra, aby mi zajistil teplý čaj a vyměnil baterky v čelovce. Mezitím přezouvám na Hoka One One Clifton 4. Jana mi přináší těstoviny, opět bez omáčky, jen s olivovým olejem. Je to celkem hromada, ale energie je třeba, takže je sním celé. Mám taky kupon na zmrzlinu, ale tu si nechávám ujít – zkouší ji Petr, ale prý je tak hnusná, že letí do koše. Smůla, zmrzlina je v Itálii většinou dobrá. Na tomto checkpointu také začíná doprovodný 50km závod Ultra del Turchino – právě uprostřed mého sezení je odstartován. Nasazuji bundu, vstávám a vydávám se na dalších 40 kilometrů do následujícího checkpointu. Přechod z NB na Hoky mi dělá pár metrů potíže, ale samozřejmě se to poddá.

Úsek 3: Ovada (123 km) – Genova Voltri (160 km)

Nyní na mne čeká velmi dlouhý a obtížný výstup do sedla Turchino, nejvyššího místa trati. Zdání klame, je to jen 528 m.n.m, ale stoupání stojí za to. Běžíme spolu s účastníky doprovodného závodu a je to chaos. Moje posádka má velké obtíže, aby mne v té změti čelovek poznala. Jsem najezený, popíjím střídavě sršně a OS-1 a musím se brzdit, abych do kopce neběžel spolu s ostatními. Samozřejmě, dobrá kondice nemůže vydržet navždy. Se zvětšujícím se sklonem a únavou přecházím do chůze. 137. kilometr je ve znamení dalších těstovin Bolognese, které mi připravila moje posádka.

Je půl třetí ráno. Syn Patrik o půlnoci padl za vlast a spí a Jana nutí Petra k vystřídání u volantu. Je to stejně únavné i pro ně. Na 150. kilometru, kdy konečně po usilovném stoupání procházím tunelem a začínáme klesat, cítím nástup další krize. Říká se, že z kopce je to horší než do kopce. A je to tak. Hrozně mě pálí stehna a o kvalitním tempu si mohu nechat zdát. Dolů střídavě běžím a chodím. Tato část trati vede mimo hlavní automobilový provoz, je černočerná tma a okolo sebe nikoho nemám. Jen každé dva tři kilometry na mne věrně čekají moji blízcí.

Třetí checkpoint má být papírově na 167 km. Na sto šedesátce se přede mnou konečně otevírá pohled na moře. Je rozbřesk, pěkné počasí a hned je lepší nálada. Nemá však dlouho vydržet. Nohy mne bolí a já toužebně očekávám servis checkpointu. Projde však 167 km, 168 km, 170 km a checkpoint nikde. Prosím Petra a Janu, ať to ověří. Ukazuje se, že jsme checkpoint minuli. Jak je to možné, nevím, ale stalo se. Prý byl nakonec na 160 km, kde jsme ho vůbec nečekali. Nenašli jsme ho ani  na mapě.

Úsek 4: Genova Voltri (160 km) – Borghetto Santo Spirito (223 km)

Je neděle, sedm ráno. Poprosím Petra, zda by se mnou chvíli neběžel. Vydržíme spolu asi 2 kilometry. Potom už je to zase jen na mě. Petr se ke mě ještě později připojil na cca 5 km. Cesta vede po cyklostezce se spoustou tunelů a Petr pořizuje fotky a videa. Kolem pobřeží se pohybujeme z velké části plážovými promenádami.

Méně už po hlavních ulicích. Je mi to celkem nepříjemné. Po téměř dnu stráveném během vypadám nevalně a určitě nevoním jak růžový záhon. Probíjím se řadou přelidněných chodníků a náměstí, vždy se těším, že z města vypadnu buď na silnici nebo cyklostezku.

V jedenáct, na 186. kilometru si dávám na chodníku vedle silnice, kde se prohání množství aut a motorek, pětiminutový spánek na dece pod deštníkem. To je u mne výjimečné, vlastně úplně poprvé. Uvažuji ale tak, že pět minut nehraje žádnou roli a očekávám, že mne krátké usnutí nakopne. A opravdu, cítím se potom velmi osvěžený.

Mezi městečky se proplétáme serpentinami mezi skalami. Cesta je úzká a nebezpečná, člověk neví, z které zatáčky na něj vylétne auto nebo motorka. Všichni víme, jak Italové řídí. Aspoň mě to však udržuje ve stavu bdělosti. Sluníčko nabírá na síle a hodně pálí. Ale teplota podle teploměru v autě přitom nepřesáhne 25 °C.

215 km, 16:50 odpoledne. Je čas, aby moje posádka udělala check-in v hotelu v Sanremu. Čeká mne teď velmi obtížné období, budu 3 hodiny bez podpory, sám v rozpáleném odpoledni. Ještě jednou mi zastaví, předávají mi Camelbag nabalený jídlem a pitím a domlouvají mi, že mám řádně jíst a pít. Bundu odmítám s tím, že ji nepotřebuji, a později tohoto rozhodnutí lituji. Bude to náročné. Patrik využívá svých čerstvě nabytých znalostí angličtiny a vyřizuje telefonní hovor s ubytováním. Trochu překvapivé. Loučíme se a auto už jen mizí v dáli. Do checkpointu to mám 8 kilometrů, ale vůbec mi to neběží. Chodím, nejím a ani nepiji. Prostě to nejde.

Původní checkpoint je na 221 km, ale z bezpečnostních důvodů je posunut o dva kilometry dále. Jsou to nekonečné dva kilometry. To, co mi normálně trvá tak 10 minut je nyní půlhodina. Konečně dorážím do města Borghetto Santo Spirito na stanici Italského červeného kříže, kde se hodlám dát do kupy. Zbývá ještě více než 65 kilometrů.

Úsek 5: Borghetto Santo Spirito (223 km) – Sanremo (285 km)

První, co udělám, je to, že si zajdu na záchod. Současně prosím o horký čaj. Venku je totiž pozdní odpoledne, teplota trochu klesla a vyčerpáním se trochu začínám třást. Padám na lehátko a prosím o vzbuzení za 15 minut. Poté ještě dávám 5 dalších. Promasíruji si stehna a poručím hromadu těstovin, opět jen bez ničeho. Pomalu je do sebe nasoukám, nenatahují mne a to je pozitivní. Zapíjím to horkým čajem, který mi dělá moc dobře. V průběhu mého odpočinku na stanici dobíhá několik dalších běžců, ale je mi celkem jedno, zda zůstanou nebo mne předběhnou. Pomalu se chystám vyjít, ale uvědomuji si, že mi určitě bude zima, a tak si pobyt na stanici podvědomě prodlužuji. Když už není zbytí, nahazuji na sebe Camel, zdravím všechny a děkuji jim za pomoc. Celkem jsem na checkpointu strávil asi 45 minut. Skutečně, venku mne nepříjemně ovane, mám jen tričko a trochu fouká. Pomalu roztáčím nohy a při tom volám své osádce, kde se pohybuje. Dozvím se, že potřebují ještě asi 40 minut. Budu to  muset přežít. Smráká se a já se snažím nasadit vyšší tempo, abych se zahřál. Trochu se mi to i daří, ale je to spíše parodie na běh. Vítr zesiluje a já se začínám nekontrolovaně třást. Posílám SMS s úpěnlivou prosbou o oblečení. Trvá to asi ještě čtvrt hodiny, než mne konečně syn Patrik najde, na podruhé, poprvé mě nenašel. Obleču mikinu, membránovou bundu, ale pořád se třepu. Pocit zimy mne neopustí celou noc. Můj tým mi říká, že běžec přede mnou se vleče a kulhá a že  já jsem v mnohem lepší formě, ale nevěřím tomu.

Probíháme menšími či většími městečky. Cesta je velmi špatně značená. Často běžím podle GPS v hodinkách, ale trasa poskytnutá organizátory je pravá italská, tj. absolutně nepřesná. V jednom městě dokonce na 15 minut zcela ztratím směr. Aspoň se u toho vyčůrám. Zvedá se opravdu silný vítr a záhy se k němu přidává déšť. Je už noc a pohybuji se v kopcovitém terénu. Déšť se proměnil v průtrž mračen a vítr v uragán. Hodně se to podobá smršti během loňského Ultrabalatonu. Je to šílené. Vítr se mnou lomcuje ze strany na stranu, auta mne míjejí o centimetry, je to boj o přežití.

V městech létají větve a listy palem. Vidím mladé, jak sedí v barech v teple u drinku a závidím jim. Vypadám jak bezdomovec se startovním číslem. Na 242. kilometru si potřebuji oddechnout. Dávám si pod dekou 15 minut spánku. Chci, aby mne Petr vzbudil, ale po 13 minutách se budím sám. Ptám se, „Už?“ „Ještě dvě minuty.“ Po další minutě se budím a ptám se opět, „Už?“ Odpovědi se nedočkám, protože hned usínám. Ale za minutu se opět sám budím. Posílen spánkem a odhodlán zahřát se rychlým pohybem vstávám a nasazuji vyšší tempo. Je to střídavý běh a chůze. Bouře postupně utichá, ale vítr často důkladně zazebe. Můj tým odjíždí asi o 3 kilometry dopředu, ale za chvíli volám, že mi nesvítí čelovka. Vracejí se a od této chvíli mi dělá společníka Petrova čelovka.

Už se blíží ráno. Je to cítit ve vzduchu a i na obzoru se ukazují první známky světla. Já jsem přežil už druhou noc na nohou. Podle původního plánu jsem už měl být dávno v cíli, ale bohužel mi zbývá ještě 25 kilometrů. Zažívám mírné zklamání, ale na to není prostor, protože cílem je cíl. Každý další kilometr ubíhá hrozně pomalu. Jsem chvílemi mimo – jak jinak si vysvětlit, že si omylem smažu z hodinek záznam svého běhu. Když si uvědomím, kolik stisknutí tlačítek je na to třeba…

272,5 km, 5:50 ráno.

Naposledy doplňují pití. Stejně ho už nebudu potřebovat. Jsem jako průtokový ohřívač, co jde dovnitř, jde ihned ven. Jsem přepitý a tělo už tekutiny nedokáže zpracovat. Láhev mám v ruce jako jakýsi fetiš, přítele, kterého mohu držet za ruku. Běžím teď po široké cyklistické stezce, která mne zavede až do prostoru cíle. Konkurenti za mnou mají ztrátu více než hodinu, přede mnou jsou 3 běžci, na něž bych teoreticky mohl dosáhnout, pokud bych neměl tak dřevěné nohy.

6:20 ráno, 275 km – 10 kilometrů do cíle. Poslední setkání s mým týmem, odevzdávám čelovku, ale pití ani jídlo už nechci. Vše, co chci, je dorazit do cíle.

V 6:30 dostávám zprávu od Martina Hokeše ve smyslu: bojuj, při troše úsilí máš možnost předběhnout až 6 lidí. Připadá mi nemožné uvést se do rychlejšího běhu, takže 50 metrů „sprintuji“ a 50 metrů jdu. Postupně rychlejší úseky prodlužuji a za kilometr už slušně valím. Jde to! Asi 500 metrů před sebou vidím prvního konkurenta. To mne nakopne. Za chvíli ho předbíhám, jen si vyměníme pohledy a nic neříkáme. Na chvíli si oddáchnu, zkontroluji mobil a vidím, že další dva mám asi kilometr před sebou. Do cíle jich zbývá šest. Kousnu se a nasazuji skutečně rychlé tempo. Za zatáčkou je oba uvidím, sice běží, ale já jsem rychlejší. Předbíhám je 4 kilometry před cílem. Jeden z nich se snaží držet, ale odpadá. Dostávám se tak na desáté místo. Mám takový strach, že mne znovu někdo předběhne, že ještě zvyšuji úsilí a co chvíli se otáčím. Dokonce se po dlouhé době zimy začínám slušně potit. V dálce vidím cílovou pláž. Za mnou nikdo. Jak se přibližuji k cíli, zdraví mne zdviženými palci více a více lidí. Je to příjemné, jedna z mála odměn, kterých si může ultramaratonec užít.

Jsem v cíli

Posledních 200 metrů, zabočuji na pláž, odkládám bokem softshellovou bundu a upravím účes před cílovým focením a vydávám se vstříc posledním krokům na písku.

Probíhám pod obloukem za 45 hodin a 30 minut na celkovém desátém místě, ale ve skutečném cíli jsem až o 15 metrů dál, kdy se dotknu mořské vody.

Zaplavuje mne pocit obrovské úlevy. Navzdory všem potížím, vyčerpání, občasné malomyslnosti jsem prokázal obrovské odhodlání a spatřil cílovou pásku. Dostávám medaili, následuje povinné focení.

Je jen jedna potíž. Moje posádka v cíli není. Muselo se něco stát. Mám trochu obavy, co to bylo. Jdu si vyzvednout věci, když všechny tři vidím, jak přibíhají. Bohužel se projevila nepřízeň osudu. Moje osádka mne ještě jednou chtěla podpořit 5 kilometrů před cílem, podle mého dosavadního tempa si nastavila budík. To bylo v té chvíli, když jsem chytil druhý dech. Než se všichni vzbudili, byl jsem už dávno pryč. Navíc je obtěžoval policista, který je připravil o pár drahocenných minut. A tak jim můj příchod do cíle o pár minut unikl. Je mi to líto, vůbec ne kvůli mně samotnému, ale hlavně kvůli nim. 48 hodin mne neúnavně podporovali, udělali pro mne první i poslední a nakonec byli připraveni o to nejdůležitější. Bez jejich podpory bych tento závod nedokončil.

Strávíme pár chvil na cílové pláži. Uděláme pár fotek a pomalu se vydáváme na ubytování.

Potřebuji se urgentně osprchovat a ulehnout. Je 8:30 ráno a už večer je vyhlášení a společná večeře. Sprcha po téměř 48 hodinách je slast. Opruzeniny a odřeniny sice hodně bolí, ale za chvíli jsem opět člověkem. Pokoj je už připravený, bohužel oproti předpokladům malý, vlastně jsou to čtyři přistýlky. Po postupné očistě všech ostatních společně usínáme. Máme před sebou asi 5 hodin spánku.

Na vyhlášení a večeři se vydáváme pěškobusem. Spánek na mne zapůsobil blahodárně, překvapivě mě nohy moc nebolí, asi jsem málo makal. Po cestě dáme hamburger (trochu junk foodu jsem si zasloužil), na hlavní třídě Sanrema dáváme obligátní italskou kávu doplněnou pivem a v 18:00 už jsme na pláži na vyhlášení výsledků. Každý finišer je jmenovitě zván a obdrží památeční keramickou plaketu. Svých 20 sekund slávy si užívám i já.

Následuje večeře, kterou si hojně užijeme, hodně toho vypijeme a i jídla je dost. Jako správní Češi z restaurace odcházíme jako poslední.

Čeká nás poslední část cesty po vlastních, do kopce do hotelu. Máme před sebou celou noc zaslouženého odpočinku.

Hodnocení

Cíl, který jsem si stanovil pro UMS jsem splnil ze dvou třetin. Dva úkoly, tj. dokončit závod a skončit v první desítce, se podařilo splnit. Třetí cíl, absolvovat do 40 hodin, bohužel nevyšel. Na analýzy je před Ultra Gobi ještě dost času, ale jako příčiny se jeví nedostatečná aklimatizace před závodem, tj. na místo jsme dorazili až těsně před začátkem, nedostatek spánku v předchozích dnech a týdnech a možná i příliš dlouhé ladění formy, během kterého mi zlenivělo tělo. Pozitivní je, že přes všechny obtíže jsem nikdy vážně nezauvažoval o vzdání, měl jsem kvalitní management bolesti a vyčerpání a dařilo se mi hodně jíst a pít.

Oficiální výsledky jsou ke stažení zde.

Závěrem

Za tuto akci bych chtěl, více než kdykoli v minulosti, poděkovat za podporu své posádce. Bez těžce uvěřitelné pečlivosti a obětavosti Petra a Jany a asistence syna Patrika bych cílovou pásku v žádném případě neviděl. Skutečné odhodlání se pozná v případech nouze a moje osádka odhodlání dostat mne do cíle projevila vrchovatou měrou. Děkuji Vám z celého srdce.

Stejně tak patří dík všem přátelům i známým, kteří mne na cestě podpořili zprávou i teplým slovem. Bylo vás hodně a vědomí, že vás nesmím zklamat, bylo také mým hnacím motorem.

Nelze rovněž zapomenout na rodinu a dík jí patří za toleranci mého ultraběhání.

V neposlední řadě patří také díky těm, kteří mne na této akci ošatili (Kilpi), vyživovali (DSL Food) a podpořili finančně (Jirka Hálek, město Olomouc a Olomoucký kraj).

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (8)

  1. Jirka Halek

    Krasny podrobny report! Nikdo, kdo se o podobne veci nepokusil si ani predstavit neumi, jaka drina a odhodlani je k takovemu vykonu potreba! Kolik stovek a tisicu hodin o samote je treba stravit krouzenim v teniskach po nasich luzich a hajich. Ultra je holt pro lidi s tvrdou palici :-). Michale naprosty respekt, jses muj vzor! Myslim ze ma hluboka uklona bude vhodnou reakci, az te potkam!

    • admin

      Jirko, díky moc za krásný komentář. Ano, ultra je pro lidi s tvrdou palicí, kteří navíc musí mí rádi i ty tisíce odběhaných hodin o samotě.

  2. Tomas Cinciala

    Bracha,k tomu neni co dodat.Opet si dokazal obrovskou vuli a odhodlani.Vynikajici vysledek a klobouk dolu.
    Jeste jednou gratuluji a jedine co muzu dal napsat,ze jsi borec.I Petr a zbytek vypravy.

  3. Ondřej Jerhot

    Ahoj Michale,
    super čtení od začátku do konce! Úplně mě to vábí zkusit zase někdy něco delšího :-). Jen bych asi dal přednost cestám bez aut. To by mi asi dost vadilo.
    Už teď se těším na reportáž z UltraGobi!

    • admin

      Ahoj Ondro, díky. Auta byla fakt adrenalin, ale už jsem to strávil a vzpomínám na to s úsměvem.

  4. Michal Kučera

    Michale, tvůj report jsem přečetl jedním dechem. Vedle běžce první třídy jsi i výborný spisovatel. Možná by stálo za to uvažovat o vydání knihy. K tvému výkonu již není co dodat, prostě supr výkon! Jsem tvým velkým fanouškem a jsem hrdý na naše přátelství, byť zatím jenom virtuální. (Doufám, že náš posezóní endomondo meeting klapne!)
    Přeji hodně úspěchů v tvých dalších ultra výzvách!

    • admin

      Díky za moc pěkný komentář. Respekt je oboustranný, protože při tvém pracovním a cestovatelském nasazení je nalezení času na trénink v takové kvalitě, jakou předvádíš ty, obdivuhodné. Také já věřím, že všechno na podzim klapne (a že mě při Gobi neklepne) a budeme mít příležitost všechno důkladně probrat v naší miniskupině při vínu či pivu. Zatím se měj a přeji ti hodně úspěchů ve tvém závodění.