banner ad

Rendez-vous s Gobi – část první

16.10.2018 | Autor: | 10 komentářů

Čtyři sta kilometrů v nehostinné poušti na okraji Tibetské náhorní plošiny, 50 vybraných odvážlivců a nejvýše 148 hodin k dispozici. Třicet dva kontrolních bodů, z toho deset odpočinkových stanic. Navigace jen podle GPS, podpora pořadatelů jen studená a horká voda. To a ještě mnoho dalšího, to je Ultra Gobi 400.

Po dokončení Spartathlonu v říjnu 2017 přišlo na řadu plánování sezóny 2018. Záměrem bylo najít ještě náročnější výzvy a pokusit se posunout vlastní hranice zase o kus dál. Jedna volba byla jasná, Ultra Milano Sanremo se svými 285 kilometry. Zcela náhodou jsem zabrouzdal na stránky závodu, který se však zdál příliš vzdálený a příliš šílený – Ultra Gobi. A byly to právě fotografie z pouště, které mne dostaly a přivedly k rozhodnutí, pokusit se o zdolání této výzvy.

Cesta až na start byla trnitá a náročná, ale lemovalo ji několik šťastných náhod. První z nich bylo navázání vztahů s Kilpi, kterému zásadně napomohl Jára Urban. Z počátečního záměru udělat spolu jen bundu, která by se hodila do velkých výšek, se z toho nakonec stalo plnohodnotné ambasadorství, které mi ušetřilo mnoho starostí a přineslo (a stále přináší) řadu radostí. Další náhodou byla navázání (zatím internetového) přátelství s Jirkou Hálkem, který mne nezanedbatelně podpořil finančně a také mentálně, stejně jako ostatní přátelé z Endomonda. Díky všem těmto lidem jsem měl pocit, že ve svém snažení nejsem sám. Po splnění prvního cíle, tj. dubnovém protnutí cílové pásky v Sanremu, ke kterému opět významně přispěl můj kamarád Petr Faldyna a Jana, bylo vše na dobré cestě směrem k poušti. Téměř po roce příprav a snění konečně přišlo 23. září a přesun na Gobi.

Na cestě do Číny

Je neděle, 23. září, 2:30 ráno. Budík neodbytně řve, vstávám – čeká mne přesun na vlak, mám hodinku času. Oproti plánu jsem toho v posledních dnech moc nenaspal. Nedělám si iluze, že bych toho moc naspal během přesunu. V letadle mám čas vyhrazen na pivo, víno a filmy. Vlak je relativně prázdný, mám 3 kufry a přesun a „nalodění“ je celkem fuška. V Praze jsem po šesté a na letišti za další hodinku. Dosud jde všechno jako po drátkách. Dodržuji svůj letištní rituál, odevzdávám kufry a dělám ranní nákup v Bille. Zbývající čas do odletu si krátím prací, která mi zbyla, a chci ji dokončit, aby mi v Číně již nic nestálo v cestě.

Není nic příjemnějšího, než si v letadle natáhnout nohy, pustit video a nasávat. Z Frankfurtu mám premium economy, takže se mi všeho dostává do sytosti.

V příjemném rozpoložení a mírném alkoholovém opojení po devíti hodinách přistávám v Pekingu. Je půl deváté, formality zaberou asi hodinku a zbývající čas do druhé odpolední, kdy se můžu přihlásit v hotelu, trávím na netu na letišti. Objevuji strasti velké internetové zdi, ale s pomocí vzdálené plochy a svého počítače v kanceláři největší potíže překonávám. Před odjezdem do hotelu si ještě koupím něco sladkého a dvě piva, kterými si ukrátím dobu mezi ubytováním a večeří, na kterou se chystám vrátit na letiště pěškobusem. Hotel je totiž jen pár stovek metrů od terminálu.

Podle plánu se večer najím na letišti a podpořím dobrou hydrataci dalším kouskem.

A potom už hurá spát, protože na příští den mám naplánovánu menší prohlídku Pekingu.

Peking

Po menší dopolední tiskové konferenci nastává čas na prohlídku Pekingu. Nechce se mi otravovat místní dopravou, takže se rozhoduji pro přesun do Zakázaného města taxíkem, který je směšně levný. Za hodinu cesty zaplatím asi tři stovky. Jako vždy, protože jsem líný, svoji prohlídku nijak podrobně naplánovánu nemám, takže si koupím lístek (bez pasu v Číně nedáte ani ránu) a toulám se po rozsáhlém areálu. Není to špatné, ale do budov se většinou lidé nedostanou, takže po určité době je to trochu fádní.

Prohlídce věnuji asi hodinu a půl a poté se vydávám přibližně na dvoukilometrovou cestu na náměstí Tienanmen. Náměstí mne nepřekvapí svojí rozlehlostí, která není až tak mimořádná, ale spíše bezpečnostními opatřeními. Bez pasu se na náměstí člověk nedostane – místním skenují občanky. Nejsem z toho bůhvíjak odvázaný. Všude policisté, vojáci. Něco mi to připomíná…

Udělám pár fotek u místních „památek“ a vzhledem k tomu, že k vidění toho moc není, nasedám do taxíku směrem do hotelu.

Taxikář hotel nezná, takže se nechám odvézt na terminál, kde se najím, nakoupím sladké, večeři a tři kousky a odšlapu pár stovek metrů do hotelu. Příští ráno mne čeká brzké vstávání na letadlo do Dunhuangu, ale po jídle a pití se mi nedaří usnout, takže čumákuji až do půlnoci. Konečně zaberu, i když na pokoji svítí všechna světla.

Je tady Gobi

Ranní vstávání a očista proběhnou snadno a hotelovým busem jsem na letišti celé 3 hodiny před odletem. Zdá se to hodně, ale z tohoto omylu jsem vyveden. Mám jedno zavazadlo navíc, které musím zaplatit a odbavit. Potíž je v tom, že u tuzemských letů si zavazadla odbavují cestující sami automaticky. S nadváhou nebo nadbytkem zavazadel se moc nepočítá. Toto ovšem nevím. Stoupám si do dlouhé fronty a trpělivě čekám. V polovině zjistím, že si nejdříve musím sám udělat check-in. Opouštím frontu, nechám si tisknout palubní vstupenku a znovu jdu do fronty. Zbývají 2 hodiny od odletu.

Jen pro jistotu se zeptám jedné pomocnice, zda bude potíž s odbavením zavazadel, když mám jedno navíc. A problém to je. Další problém je s angličtinou. Posílají mne od čerta k ďáblu, od jedné přepážky k další. Uběhne další hodina a situace začíná být kritická. Když mne pošlou asi na čtvrtou přepážku, můj klid skončí a po pár peprných anglických výrazech se konečně dostávám na správné místo, zaplatím pár stovek za kufr a běžím na bezpečnostní kontrolu. Tam mne dokonale vypakují, zkoumají moje tři power banky, takže k samotnému letadlu se dostávám v podstatě na poslední chvíli. Čekají mne tři hodiny – jsem mírně zpocený a chladím se palubním pivem.

Ze vzduchu se seznamuji s Gobi a získávám malou představu, co na mne čeká. Jsem z toho trochu nervózní. Na vedlejším sedadle sedí Asiat, ale s letuškou mluví anglicky. Úkosem pozoruji, že má v ruce plán pro Ultra Gobi, a trkne mne, že to asi bude Japonec. Konečně přistáváme na místním malém letišti.

Moje obavy, aby se mi neztratila zavazadla, se nevyplní a moje kufry vyjedou mezi prvními. U východu už čeká řidič s tabulkou. Za chvíli se připojí ještě onen Japonec. Vypadá to, že anglicky umí jen pár slov, a když se snaží po lopatě domluvit s místními, zželí se mi ho a „zaútočím“ na něj se svojí japonštinou. Velmi mne pobaví jeho šokovaný výraz – běloch v Číně a mluví na mně japonsky… Rychle se seznámíme a zbytek cesty autem do hotelu trávíme družným hovorem. Tsutomu, jak se jmenuje, je finišerem z minulého roku takže od něj načerpám množství užitečných informací. Na oplátku jsem po zbytek pobytu něco jako jeho tlumočníkem. Ubytuji se, jsem na pokoji sám – a udělal jsem dobře. Klid jeho prostě klid. Na družení bude času dost po závodě.

Před startem

Po příjezdu chci do večera stihnout registraci, vyzvednutí materiálu, kontrolu povinné výbavy a odložení balíčků. Závod začíná příštího dne o půlnoci a já se před ním nechci nechat ničím rozptylovat. Obsah mých dvou kufrů tvoří z větší části moje balíčky s jídlem a materiálem. Předstartovní proces probíhá na parkovišti před hotelem, a proto po nastěhování do pokoje opět zavazadla táhnu ven. Na zemi jsou uloženy plachty, na kterých jsou vyznačeny přihrádky pro povinnou výbavu.

Ještě před tím ale vyzvedávám satelitní telefon a GPS tracker. Na plachtu pomalu začínám vykládat materiál. Začíná kontrola. Zapotím se při kontrole spacáku – nemohou na něm najít teplotu a trochu prudí. Také jídlo mám nabalíčkované, ale chtějí kontrolovat vše a počítat kalorie. To bych musel vše rozbalit a dohromady bych to už nedal. Po troše dohadování nakonec zkontrolují obsah a kalorie dvou balíčků a zbytek nechají být. Ještě jsem na pokoji zapomněl kšiltovku, pro kterou musím doběhnout.

Hotovo. Kontrola je ukončena, naházím vše do pěti připravených přepravek, každá z nich (s výjimkou šestky) je sdílena pro dvě odpočinkové stanice. Nyní si mohu vyzvednout startovní číslo, čip atd. Myslím, že je to vše. Ale není. Naženou mne do stanu na focení v tričku závodu. V dalším stanu jsem požádán o zodpovězení pár otázek na kameru. U toho se trochu zapotím… Konečně, je to vše. U recepce nakupuji v automatu tři kousky na večer, setkávám se se svým novým japonským kamarádem a spolu povečeříme. Probereme u toho hromadu věcí.

Večer nás čeká rozprava a představování běžců. Během rozpravy se překvapivě nenudím – ani se nenaději a už stojím na pódiu před davem a přebírám polovinu sošky tygra, jejíž druhou část dostanu, pokud spatřím cílovou pásku.

Sleduji ostatní běžce a dochází mi, že je konkurence dost silná. Nicméně, mým hlavním cílem je doběhnout, a proto se moc nevzrušuji.

Následný večer trávím ve společnosti čínských plechovkových piv rozjímáním o tom, co mne čeká. Usínám u zapnuté televize a světel a budím se relativně pozdě ráno. Navzdory původnímu plánu, vydat se na duny, trávím dopoledne psychickou přípravou a po společném obědě s mým japonským přítelem trávím zbývající hodiny spánkem a relaxem na pokoji. Přeprava na místo startu bude trvat autobusem asi 2,5 hodiny, a proto je odjezd naplánován na 20:30. Čas si krátím spánkem a popíjením piva. Musím přiznat, že pitný režim jsem před startem rozhodně nezanedbal.

O půl osmé pomalu vylézám z lůžka, přesunu se na bílý trůn, hodím sprchu, jedno imodium, aby mne netlačila střeva předstartovní nervozitou, a začínám se soukat do závodního vybavení. Patnáct minut před odjezdem odvážím kufry na recepci, házím na záda naplněný batoh připravený k závodu a za pár minut už sedím v autobuse.

Nejdříve to vypadá, že budeme mít jednu dvousedačku pro sebe, ale nakonec je autobus úplně napakovaný, takže batoh mi sedí celou cestu na nohách. Nervozitu zatím necítím, během cesty se mi podaří zaspat. Nikdo moc nemluví, je ticho, každý se začíná soustřeďovat. Spánek mi často ruší záblesky světel nad dálnicí, vypadá to, že pohyb vozidel je zde kamerami důkladně sledován. Za dvě a půl hodiny přijíždíme na místo. Venku je prý dost zima, a proto se už v autobusu navlékám. Vylezu ven, ale nezdá se mi to tak hrozné. Na místě jsou postaveny stany, lezu do jednoho, který mi ukáží. Venku zní hudba. Do startu zbývá přibližně 45 minut. Odskočím si a zalezu do stanu, kde ještě naposled kontroluji, zda mám vše potřebné. Je to ale jedno, pokud bych něco zapomněl, stejně bych to neměl kde vzít. Ve stanu je nás asi deset. Není co dělat, tak vylézám ven a jdu se podívat na start. Někteří vyfasují pepřové spreje a jdou do prostoru startu. Půl hodinky před začátkem tak činím i já. Při vstupu kontrolují navigaci GPS, vodu, budu a spacák. Vše mám, je to v pohodě.

Probíhá předstartovní program. Tanečky a tak. Všichni běžci si připijí a asi deset minut před startem už všichni netrpělivě přešlapujeme. Žádná velká sranda to není, všem dochází, do čeho se vlastně dali a co na ně čeká. Na časomíře zbývá několik minut. Zapínáme čelovky, začíná ohňostroj. Společně odpočítáváme pár posledních sekund a přesně úderem půlnoci se celý dav uvádí do pohybu.

Tak a je to. Odhadem mne čekají čtyři až pět dní v poušti, hromada bolesti a utrpení, krásné noci pod hvězdnou oblohou a plno dalších zážitků. Upřímně řečeno, mám trochu prázdnou hlavu. Jsem si vědom, že právě teď začíná něco, na co jsem se tak dlouho připravoval, ale asi mi to dojde až později.

Začínám ukrajovat první kroky na písku a kamení…

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (10)

  1. Jiří Hálek

    Ahoj Michale! Předně – super fotky, skvěle sepsáno. Už úvod začíná hezky dobrodružně, takže se těším na pokračování!!! Líbí se mi, že jsi nezanedbal pitný režim :-))

    • admin

      Ahoj Jirko, díky! Budu se snažit dokopat co nejdříve k pokračování, ale jsem zavalen prací, takže je možné, že budu pár dnů napínat…

  2. Josef Unger

    Ahoj Michale, pěkné napsané, těším se na další díl :-)))

    • admin

      Ahoj Josefe, díky. Pokračování bude, jsem zavalen prací, takže to bude pár dní trvat.

  3. Tomáš Morysek

    Ahoj, super čtení. Jen by mě zajímalo, na co se fasovaly ty pepřové spreje? Díky.

    • admin

      Zdar, díky. Pepřáky proti zvířatům, párkrát prý byla potíž se psy. V poušti se také volně pohybují třeba velbloudi. Naštěstí nebyl třeba.

  4. Lubomír Palij

    Ahoj, balení na dovolenou mi už odteď bude připadat děsně snadné. Těším se na pokračování …

  5. Michal Kučera

    Michale, první kapitola na jedničku s hvězdičkou! Už se těším na pokračování!

    • admin

      Díky Michale, zrovna se chystám na další díl. Nedělám si iluze, že si vzpomenu na vše a přesně ve správném pořadí, ale o to stejně nejde.

  6. Zuzana Urbanova

    Ahoj Michale, no pecka..nemuzu se dockat pokracovani..jo pockej, ja uz vlastne muzu plynule preskocit na druhy dil😁tak to mam radost..Nadhera!