banner ad

Rendez-vous s Gobi – část druhá

18.10.2018 | Autor: | 12 komentářů

Startovní pole se pár kilometrů po začátku začíná záhy trhat. Je tma jako v pytli. Terén je na začátku písečný. Držím se skupiny čínských běžců, kteří zvolili tempo, které je mi blízké.

Na rozdíl od předchozích závodů jsem neochvějně rozhodnutý nenechat se vybláznit. Po pár kilometrech se z ničeho nic asi sto metrů vlevo od nás objevuje jiná skupinka – zjišťuji, že běžíme po náspu. Absolutně nechápu, proč tady ten kus betonu je, nicméně, musíme sestoupit dolů. Příkrých 10 metrů sjedu po betonu poprášeném pískem jako na lyžích. Po dalších pár kilometrech GPSka ukazuje, že se mám dát vpravo, ale celá skupina pokračuje rovně. Když se zastavím, kdosi anglicky prohodí, že ano, vpravo je to správně, ale sám běží rovně dál. Při rozpravě jsme dostali pokyn, že se máme vždy spoléhat na doporučenou trasu GPS, ale pravděpodobně se jedná o běžce, kteří tuto část znají z minulého roku, takže se přidávám k nim. Za chvíli se stejně vše srovná a jsme znovu na trase.

První a druhý kontrolní bod probíhám a ani nepotřebuji doplnit vodu. V noci je chladno, takže se moc nepotím, i když mám na zádech odhadem 6kg batoh. Skupinky se postupně dále trhají, ale až do první odpočinkové stanice (RS) na 35. km vždy s někým jsem. V RS1 jsem relativně čerstvý, doplňuji materiál, ale když chci vyběhnout, zastaví mne a chtějí zkontrolovat povinnou výbavu. Prý namátková kontrola. Namítnu, že mne kontrolovali na startu, ale přesto mne vypakují. Znovu se zájmem sleduji, jak se na spacím pytli snaží zjistit minimální teplotu. Naštěstí je to poslední kontrola, kterou během závodu absolvuji.

V pět ráno je ještě úplná tma a překonávám pouštní pánev. Pohybuji se teď s dvoučlenným týmem, který je navigačně velmi dobře vybaven. Číňané mají oproti nám cizincům jednu velkou výhodu. Jejich GPS navigace jsou vybaveny podrobnými mapami, zatímco my máme jen základní vrstvu bez jakýchkoli informací, a dále si pomáhají i mapami v mobilech, které my nemáme šanci získat. Před druhou odpočinkovou stanicí vede doporučená trasa do pahorkatiny, ale mojí aktuální spoluběžci nasazují zcela jiný kurs a místo obtížného terénu běžíme relativně v pohodě po pastvinách. I když je to možná o něco delší, v konečném součtu je to kvůli terénu rychlejší. Pomalu začíná svítat. Východ slunce na poušti je nádherný. Nabíjí mne to energií. Zatím většinou běžím s výjimkou techničtějších pasáží.

Po jedenácti hodinách jsem na RS2. Za sebou mám asi 70 km. Slunce už naplno praží. Postupuji podle plánu. Horká voda do lyofilizovaného jídla, hodinky na nabíječku, nabalit jídlo do batohu, sníst. Až při jídle si uvědomím, že začínám cítit malíčky na nohou. Zcela určitě je tam náběh na plyskýře. Nechce se mi vyzouvat, nemám s tím dobré zkušenosti. Nakonec se rozhodnu zkusit to do další RS na 93. km.

Přede mnou je asi 25km úsek absolutně rovnou pouští. Tento úsek je přerušen pouze jedním kontrolním bodem, který je vidět v dálce – zdá se být blíže, než tomu ve skutečnosti. Terén se změnil. Není to sypký písek, ale ztvrdlý písek s malými oblázky. To je dobře, protože se člověk neboří a dá se běžet rovně za nosem. Vyhýbat se musím jen občasným uschlým houštinám. Kupodivu, přes horko nemám moc velkou spotřebu vody a tak na kontrolním bodu doplním jen jednu láhev.

Za patnáct hodin jsem na RS3 (95 km). Pokud by to bylo na silnici, byl bych časem zklamán, ale tady je to jiné. Za prvé, mám před sebou ještě 300 km a za druhé, ačkoli se to nezdá, terén je obtížný a bere hodně sil. Od předchozí RS2 se však k horšímu změnil stav mých nohou. Cítím, že prsty jsou rozbité, takže oproti plánu neztrácet čas, si vyžádám ošetření. Nejdříve si však zaleji jídlo horkou vodou a nechám nabíjet hodinky. Boty jsou dole a vypadá to blbě. Malíčky jsou v krvi bez nehtů a i ostatní prsty jsou hodně načaté. Vysvětlování zdravotníků, co s tím hodlají dělat, rázně přerušuji s tím, že je mi to jedno, ať s tím dělají, co uznají za vhodné. Ošetření trvá asi 30 minut a výsledkem jsou pěkně zatejpované nohy.

Dobrý, ale mezitím mi trochu natekla chodidla, takže opětovné nazutí bot není moc příjemné. Nabízený prášek proti bolesti odmítám, mám s tím ze Spartathlonu 2012 neblahé zkušenosti.

Za RS3 na mne čeká opět pouštní pánev (jak to nazývám při pohledu na satelitní mapu) v délce asi 40 km. Je to šílený pohled. Ještě, že se pomalu začíná smrákat, takže tu vzdálenost moc dlouho nevidím. Západ slunce je opět paráda. Tma padne skoro znenadání. Současně s tím náhle klesá i teplota. Zastavím, z batohu vytáhnu péřovou bundu a čelovku a připravím se na dlouhou noc. Jsem v podstatě sám, pár kilometrů za sebou vidím dvě světýlka, asi je to ten dvojčlenný tým, kterému jsem poněkud odběhl. Terén se začíná trochu kazit, je to nahoru a dolů a poušť brázdí vyschlá koryta potoků a malých řek. Je třeba si dávat pozor, hlavně v noci. Navíc je v tomto stavu trochu těžší zachovávat přímou trasu.

Na kontrolním bodu 10 jsem zcela sám. Je deset večer. Na chvíli si sedám, ale potom usoudím, že lepší se bude sunout dále. Zcela nenadále přichází velké překvapení. Rovná poušť se mění na sérii příkrých dun a skalních formací. GPS vede přímo rovně, ale v tomto směru je to neschůdné. Je noc a čelovka mi neosvětluje víc než pár desítek metrů. Bloudím takovým labyrintem, že nakonec získám dojem, že nejsem na správné trase. Z batohu tedy vytahuji outoorovou navigaci – ne, jsem správně. Zkoumám okolí, ale nikoho před ani za sebou nevidím. Nemohu říci, že bych z toho měl dobrý pocit. Tak toto je ta „samonavigace“, o které mluvili při rozpravě.

Pokračuji kilometry dále, přecházím po hřebenech mezi dunami a změna terénu pořád nikde. Někdy se vyloženě škrábu po čtyřech do kopce a dolů jedu jako na lyžích nebo po zadku. Utěšuji se tím, že do dalšího kontrolního bodu je to „jen“ asi 6 km. Konečně, sestupuji z jedné duny a nacházím se v kaňonu – okolo mne vysoké skály, ale na povrchu objevuji stopy od auta a to mne povzbudí. Plus minus je sleduji a v dálce se objevuje světlo. Vypadá do jako nějaké vodohospodářské zařízení – v blízkosti je řeka a kontrolní bod má být někde za ní. Most není, takže se bude brodit. Nicméně, řeka zas tak malá není a moc se mi do toho nechce. Navíc, kontrolní bod, který má být těsně za řekou, není nikde vidět. Přemýšlím, zda jsem správně, a v dálce se objevují zase dvě čelovky.

Rozhoduji se, že víc hlav víc ví, a čekám. Společně s příchozí dvojicí se procházíme po břehu a hledáme vhodné místo. Najednou si všímám, že vlevo cosi modře a červeně bliká – ještě před řekou. Vydáváme se tím směrem a zjišťujeme, že je to onen kontrolní bod. Pořadatelé prostě bez upozornění bod o trochu přesunuli. Na chvíli si tam sedáme a moji čínští kolegové, zdá se, si postěžují. Ztratili jsme tady už ale dost času, takže vzhůru do vody!

Moje zničené prsty studenou vodu nejdříve uvítaly, ale to se rychle změní. Pálí jako čert. Navíc směska písku a studené vody v botách není noc, co bych si teď přál. Čistit to ale nemá smysl, za chvíli by to bylo stejné. Čeká mne pár kilometrů vedle řeky. To, co by mělo být relativně snadné, se rychle mění. GPS nás vede přímo houštinami, lesíky, párkrát přímo do vody, ale to si nechám ujít. Někdy se řeka dělí do několika ramen a najít tu správnou cestu je fuška. Oceňuji, že moji kolegové mají podrobné mapové podklady a společně se nám daří nástrahy překonat a docházíme do kaňonu, kde je malá říčka, nebo spíše potok.

Je kolem třetí ráno a náhle klesá teplota. Já oblékám další vrstvu a moji kolegové vytahují spacáky a zachumlají se do nich. Máme ledově studené boty. Cesta vede nahoru a dolů, strmým údolím. Když začíná svítat, dostáváme se ven a zároveň docházíme na odpočinkovou stanici 4. V nohách mám asi 140 km a 28 hodin za sebou. Opět následuje příprava jídla a doplňování materiálu. Nohy dost bolí a neodvažuji se zout. Čeká na mne další pánev a asi 40 km nekonečné roviny.

Uvítám východ slunce. Noc byla velmi dlouhá a ke konci i studená. Běžím už jen občas, protože po překonání tohoto úseku mne čeká výstup nad 4000 metrů nad mořem a chci šetřit síly. Tým, se kterým jsem strávil tolik času, jsem nechal za sebou (asi si dali spánek). Naopak jsem dohnal dva běžce, s nimiž se pohybuji, i když rozdíl mezi námi kolísá od pár desítek do pár stovek metrů. Už jsem přešel do režimu „důvěřuj své GPS“, takže pokud to jde, sleduji doporučenou trasu. V poušti se překvapivě nachází velké množství plotů. Proč tam jsou, nechápu. Nicméně, GPS vede přímo skrz, takže relativně často je třeba šplhat přes vratké konstrukce, které jsou navíc „zpříjemněny“ ostnatým drátem. Někdy se dá plot i podlézt. To jsem nečekal.

Mám za sebou 38 hodin a 180 kilometrů. Ačkoli to není znát, ve skutečnosti je to už 120 kilometrů do mírného kopečka. Znenadání se objevuje kvalitní asfaltová silnice. Příjemné zpestření, kde se s potěšením rychle rozběhnu, ale netrvá dlouho. Přicházím do odpočinkové stanice 5, poslední před výstupem do hor. Cítím na sobě, že jsem po necelých 40 hodinách hodně načatý a mám i spánkový deficit. Zatím jsem nezamhouřil oko. Ve stanici jsem z běžců sám, rozestupy jsou po dnu a půl obrovské. Po obvyklém servisu a jídle zavolám domů a Petrovi, což je svátek, protože v poušti není až na výjimky žádné pokrytí mobilním signálem, uléhám na dvě hodiny do spacího stanu. Nastavím si pro jistotu budík a okamžitě usínám.

Téměř polovina trasy je doma, ale i když dosavadní průběh nebyl procházkou růžovým sadem, to nejtěžší na mne zatím stále čeká.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (12)

  1. Čau Majkle s chutí a snad i s jedním nádechem jsem přečet tvé druhé pokračování UG a už se nemůžu dočkat dalšího… A to jsem tip, který nesnáší věci na pokračování 😆👍 Supr počtení!

    • admin

      Dík, Petře. Dělím to na doporučení PR agentury, která pracuje pro Kilpi. Prý lidi čtou nejraději příspěvky do 1800 znaků. No, moje jsou poněkud delší…

  2. Jirka Halek

    Krásně popsané dobrodružství! Už se těšim na horskou část! 🙂

  3. Jara Urban

    skvělý čtivo, hurá do hor

    • admin

      Díky, no asi budu trochu napínat, jsem zavalen prací a na víkend pryč. Tak uvidím. Nicméně, přijdou na řadu halucinace.

  4. Lubomír Palij

    Skvělé čtení, těším se na další díl.

  5. Michal Kučera

    Michale, nádherné počtení! Vzal jsem to jedním dechem!

  6. Zuzana Urbanova

    Ty fotky jsou opravdu uzasne👌👍a story…ani nemluvim..cekam netrpelive na dalsi dil!

    • admin

      Ahoj Zuzano, díky za oba komentáře. Pokračování bude co nejdříve, ale jsem zavalen prací, tak uvidím.