banner ad

Kungsleden aneb Královská stezka – část třetí

07.09.2020 | Autor: | 2 komentářů

Kvikkjokk – Jakkvik, 83 kilometrů, 2400 pozitivních metrů převýšení, dvě lodičky a opět pořádná porce námahy v náročném terénu, i když už jiném, než na začátku cesty. Jaký bude třetí díl, který přichází po dobrém vyspání?

Hodinky začnou otravovat zvoněním v devět ráno. Párkrát je o deset minut odpálkuji. Jsem zalezlý ve spacáku tak, jak jsem večer dorazil. Tedy kromě bot – ty jsem v té večerní tmě vyzout dokázal. Mám pár hodin do odchodu na molo. Můj support odchází na krátký výlet, vyvětrám odér a převlékám se. Tedy jsem skoro naostro, jen kraťasy a bunda. Chytá mě hlad, vařím horkou vodu na instatní jídlo a čínské nudle, výborný to zdroj soli a velmi zdravých chemikálií – ale na ultra k nezaplacení (alespoň pro mne). Říkám si, že bych měl natočit i nějakou omáčku pro své video, nastavím GoPro, sedám do kempingové židle a začínám tlačit. Večerní vynechané pivo nahrazuji teď a současně s ním začínám s přípravou batohu.

Z předchozích dvou etap už vím, že toho moc nesním, vody je dost, takže batoh je mnohem lehčí. Loďka na začátek etapy je objednána na třetí odpolední. Support se vrací, já se za skálou převlékám a v dobrém rozpoložení se všichni vydáváme k přístavišti. Žádný člun tam není a před třetí už začínám nervózně přešlapovat. Poté slyším motor a za chvíli i loďku. Starší paní je vysmátá a ještě mnohem víc, když zjistí, co tam vlastně dělám. Sedám dovnitř, nasazuji obligátní záchrannou vestu a vyjíždíme.

Kapitánka sem tam zpomalí, abychom si mohli vyměnit pár vět. No, tak prý tam žije už třicet let, pochází z města a opravdu krásně je tam v zimě. Jako notorický zimomřivec se ptám, jak zima tam v té zimě je. Dozvím se, že to není taková hrůza jako ve Finsku, kde mají i minus čtyřicet, jen tak minus pětadvacet nebo třicet a hromady sněhu. Tak to jo, zima tady u mne nehrozí.

Na druhé straně čeká už od pohledu zkušený zálesák – jde celou stezku, ale běžel ji celou v opačném směru před pár lety. Jsem rád, že nejsem divný jen já. Následuje klasické stoupání nahoru od jezera, v lesíku, rašeliništích s hejny komárů. Intim sprej (repelent) jede ve velkém. Snažím se běžet, abych nebyl úplný turista. Před sebou vidím vysoké skály a hory. Stezka se vine okolo. Pár kilometrů zapomínám, že jsem tu jako běžec a kochám se na jedné straně skalními formacemi a na druhé straně neuvěřitelným výhledem do dáli, který je kombinací jezer, zasněžených vrcholků, náhorních plošin. Slunce pomalu začíná klesat, to znamená, že je kolem deváté. Na jednom z nejpůsobivějších míst usedám a dlouhé minuty koukám, zabředlý do myšlenek.

Z letargie mne probouzí chladný vítr. Další loďka je ráno v deset, mám před sebou celou noc běhu a pochodu. Dlouhé kilometry klesám dolů, přichází tma a s ní i únava.

V noci je tady kupodivu mnohem chladněji než ne severu. Moc mi ani nepomáhá brodění v potocích a bahnu. Postupně vadnu a nepřidávají mi i sekce kolem jezer – už klasicky je to šplhání po kamenech. Minuty se zdají jako hodiny, noční běh po vratkých a poškozených dřevěných lávkách je hodně nepříjemný. Když po jedné z nich jdu, zapípnou mi hodinky. Špatný směr. No jo, ale jdu pořád po dřevě, nikde jsem si nevšiml žádné odbočky. Vracím se pár stovek metrů zpět a je tam. Jsem zvědavý, proč hlavní trasa vede do terénu a dřevěná lávka jinam. Vydám se tedy špatným směrem a hurá. Objevuji chatku na břehu jezera a vedle úplně novou kadibudku. Potřebuji si mírně zdřímnout, udělat servis, takže jí beru zavděk. Blbec zapomenu, že kdekoli se šlápne mimo stezku, je to bahno nebo rašelina. Takže zkratka k budce promění mé už skoro suché boty ve dvě čvachtající studené věci. Čelovka putuje nad dveře, já na trůn. Zachovávám ale elementární vychování s tím, že tady se rozhodně nejí.

Vydržím to asi půl hodiny. Pak už zase usilovně šlapu, vedle sebe mám relativně velkou a divokou řeku. Tato část Královské stezky je údajně nejméně frekventovaná. Šance, že bych tady v noci někoho potkal, se blíží nule. Proto nevěřím svým očím, když se zpoza jedné skály vynoří čelovka. Z krátkého zaváhání na druhé straně pochopím, že i tam panuje překvapení. Dáváme se do řeči. Že prý, co tam v noci dělám. Říkám, jdu do Jakkviku. Cože? A kde budeš spát. Já na to, že nikde. Dozvím se, že ten druhý je rybář, přestalo ho v noci bavit jedno jezero, tak jde chytat na druhé. Má tady chatku, na kterou létá vlastním vrtulníkem. No tak to asi nebude stejná kategorie, jako já. Nakonec jsem rád, že jsem někoho potkal. Hodiny se poté v noci prodírám lesním terénem. Jsem už více na jihu, takže i když není úplná tma, přece jen se to klasické tmě blíží. Časově to na ranní loďku relativně vychází.

Před svítáním jsem asi hodně unavený – jak to vím? Slyším totiž už delší dobu za sebou dětské hlasy. První „level“ halucinací. Takový ten, se kterým se dá fungovat. Hlasům není rozumět, nicméně vím, že se za žádnou cenu nesmím ohlédnout. Jak se ohlédnu jednou, budu se ohlížet pořád. Vydržím to, i když už pomalu větve začínají připomínat zajímavé věci. Je čas na malou přestávku. Batoh se mi z nějakého důvodu nechce sundávat, proto obejmu jeden z menších kmenů a upadám do spánku vestoje. Mám pocit, jako bych já neobjímal strom, ale jako bych byl v objetí já sám. S trhnutím se probouzím – 20 minut, můj rekord ve spánku ve stoje.

Ještě jsem nic nesnědl, takže rozbaluji čokoládu a začínám pomalu stoupat nahoru. Vítají mne kamenitá pole, ale z předchozích etap už mám kamzičí styl naučený, i když si v něm nerochním. Sluníčko vychází a teplo jeho paprsků mi nalévá nové síly. Proto obtížný sestup k přístavu už celkem jde.

Je před devátou. Jsem překvapený, je tady pár pěkných baráčků a venku si sama hraje asi tříletá holčička. Žádné auto tady ale není, ani není proč, není tu ani silnice. Moc se mi nechce ztrácet čas, tak jdu k převozníkům, jestli mi neudělají o hodinu dřív extra jízdu. A neudělali, ale aspoň jsem si koupil lístek.

Blbé je to, že na mě útočí hejna komárů. I když je dost teplo, oblékám bundu a vystříkám na sebe kvanta repelentu. Komáři to ale nevzdávají a začínají nalétávat přímo na obličej. Poprvé a naposledy tedy vytahuji svoji mini obličejovou moskytiéru. Nastavuji si hodinky na 40minutový spánek, složím hlavu na kolena a usínám. Když se vzbudím, vím, že jsem měl divoké sny, ale jaké, to si nemohu vzpomenout. Odměnou za nepohodlnou polohu je bolavý krk. Na druhou stranu jedeme na čas – spolu se mnou jsou tři turisté, ty jejich krosny jsou obludně velké. Molo na druhé straně není, takže výstup pěkně z lodi do vody. Super začátek, opět mokré nohy.

Hodiny a hodiny usilovně šlapu v neprostupném lese a poté po náhorní plošině.

Hodinky mi ukazují, že jsem na cestě osmnáct hodin a do cíle mám asi deset kilometrů. Jsem tak zamyšlený, že když na mě zpoza jednoho stromu vyhukne můj support, ani se neleknu. Prý museli huknout dvakrát. Čeká mne poslední loďka, a to veslování. Jsem rád, že můj support převesloval na druhou stranu, aby mi pomohl – v nejhorším případě, kdy by na mé straně byla jen jedna loď, musel bych přejet na druhou stranu, dotáhnout s sebou další loďku a znovu veslovat k pokračování. Takhle se mohu pohodlně usadit – tedy má to být nějakých dvě stě metrů, ale připadá mi to o hodně delší.

Z lesa docházíme na silnici a už se těším, že zbytek uběhnu po asfaltu. Ale ne, jen dva kilometry. Potom zase odbočka do lesa a hurá nahoru a dolů přes kotěhůlky, kolem jezera. Mám na sobě bundu, zateplené elasťáky z noci, je vedro a potím krev. Ale jsem prostě příliš líný, abych se vysvlékl. Dám supportu svůj mobil k nabití a máme se potkat na parkovišti. Já si po dvaceti hodinách zastavuji hodinky. Hotovo!

Teď jen dojít na místo setkání. Chyba, ten mobil jsem si měl nechat. Bloudím všude možně po městečku, vracím se k místu, kde jsem vypnul hodinky a poté jdu zase hledat. Trvá to asi půl hodiny. Support vidí ze satelitního trackeru, že mám problém (i s mentální kapacitou). Náhodou se potkáváme na hlavní silnici. Za dalších pět minut jsme na místě, vhodně hned vedle kadibudky, opět nové, která se určitě bude hodit k převlékání. Jsou asi tři odpoledne. Mám pár hodin, než se v jedenáct večer vydám na další etapu. Musím připravit věci, najíst se, trochu se upravit a i vyspat. Před sebou mám necelou stovku a podle informací, které mám, to bude opět hodně na morál.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle

Komentáře (2)

  1. Nicol Rosa

    Ani se netěším na konec. ? Tohle bych mohl číst i jako knihu. Moc pěkně napsané.

    • admin

      Díky moc, poslední dvě etapy složím do jednoho dílu, už mi docházejí autorské síly…