banner ad

Kungsleden aneb Královská stezka – finále

21.09.2020 | Autor: | Přidat komentář

Pokud jste se pročetli až k této části, tak vezte, že jdeme do finále. Ačkoli závěrečné dvě etapy už nedoprovázely tak dramatické přírodní scenérie, hluboké lesy, větrné náhorní plošiny a všudypřítomná voda z těchto etap nečinily o nic snadnější sousto. Začněme tedy na parkovišti v Jakkviku a samozřejmě u piva.

Je třeba se vyspat. Třetí etapa ze mne vysála dost energie. Alespoň na chvíli se převlékám v blízké a úplně nové kadibudce, která má rozměry menšího domu. Taky zvládnu nějakou tu hygienu, i když sprcha to není. Předchozí dny se na stavu mé tělesné schránky už začínají výrazně podepisovat. Uvařím a sním svoji švédskou klasiku, slané čínské nudle a k tomu instant těstoviny. Zaliji to pivem. Sluníčko svítí, najednou mě opouští ospalost, ale nenechám se ošálit – zaléhám do spacáku v autě a po chvíli bloumání zaberu.

Můj support jde na kratší výlet, poprosím o vzbuzení kolem půl sedmé večerní. Nastavuji budík, raději už na šestou. A jak je mým „dobrým zvykem“, když začne zvonit, několikrát ho odbouchnu. Když už mi i supporťáci naznačí, že je čas, neochotně vylézám z vyhřátého spacáku a navlékám se do zbroje. Slunce svítí, i když je už po sedmé večer, je vymetená modrá obloha, náladu mám dobrou, takže ideál.

Opět mne čeká celonoční přechod, tentokrát už ale bez lodiček, což je na jednu stranu škoda, protože se mi to líbilo, ale na druhou stranu, odpadají potíže s logistikou. Zamávám supporťákům na shledanou a přes dřevěnou lávku se vydávám na cestu. Začátek je idylický, mezi břízkami, pěkný chodníček.

No, ale za chvíli už nastupuje klasika, prudký výstup nahoru na náhorní plošinu, stromy ubývají a opět se otevírají nádherné výhledy s pěkným osvětlením od slábnoucího slunce. Stíny se pomalu prodlužují a snadnější terén umožňuje běh, pokud se tomu, co předvádím po 3 dnech, tak dá říct.

Zvláštností této etapy je, že asi za 20 km se dostávám do městečka Adolfström. To už je po půlnoci, a jelikož jsem už o hodně více na jihu, je úplná tma. A co je blbé, udělala se zima, jak prase. Procházím kolem domů, v některých oknech se svítí, lidi koukají na televizi. A já se začínám třepat. Když městečko končí, vidím před sebou jezero – a je jasné, že to bude opět zážitek po břehu. Je mi ale taková kosa, že sundávám ze zad batoh, vytahuji péřovou mikinu poslední záchrany, čepici a rukavice. Kouří se mi od pusy, odhaduji, že je hrubě pod nulou. A k tomu ještě při nástupu z asfaltu do terénu musím projít rozbahněným polem, takže mokro a bláto v botách mi vůbec nepomáhají.

Jdu velkou část noci v lese, nic kloudného není vidět. Jsou to nekonečné lesy. Zase začínám slyšet dětské hlasy. Oči se mi klíží a tak vyhlížím vhodné místo, kde bych mohl vytáhnout nouzovou přikrývku a ulehnout. Nakonec se ale jen na pět minut uložím za velkým kamenem a zaspím. Probudí mě zima. Pokračuji kolem větší řeky, která bouří, a stezka vede často jen kousek od ní. Najednou, zničehonic, se objevuje velký ocelový most. Nechápu, proč je tak velký. Přejdu ho a hurá, hned za ním je chatička, pěkná. Říkám si, že bych se natáhl aspoň na lavičku před ní. Obcházím ji, čumím do oken, je uklizeno a láká to dovnitř. Zkusím vzít za kliku a dveře nejsou zamčené. Chvíli váhám, přece jen, připadám si jako zloděj, ale nakonec zima zvítězí a jsem vevnitř. Na stole nacházím 2 deníky, do kterých lidé zapisují své zážitky. Takže jako zloděj si připadat nemusím. Ulehám na lavici, nastavuji budík na čtyřicetiminutový spánek a okamžitě usínám.

Probouzím se odpočatý, sice je mi trochu zima, ale venku už to vypadá na brzký východ slunce, takže balím sakypaky, napíšu poděkování do deníku a vyrážím. Čeká mne podle všeho mírný výstup a potom dálkový pochod po náhorní plošině. Sem tam běžím, což je pěkné, ale s přibývajícími dny a kilometry pomalu začíná ubývat motivace.

Sem tam zahlédnu na stezce stopy po čtyřkolkách, což je nesporná známka civilizace, občas nějaká olejová skvrna v kaluži. Sluníčko už nabírá sílu a usuzuji, že po celonočním pochodu si zasloužím snídani. Mám s sebou kus bábovky – sednu si na skálu, koukám do dáli a nechám se hladit slunečními paprsky. Je to jako v ráji, hlavně, když si vzpomenu na noční mráz.

Stezka mě však na dalších partiích nešetří, je to nahoru a dolů, terén se opět stává terénem a spolu s tím jdu opět do únavy. Po osmnácti hodinách na cestě stoupám do posledního kopce před městečkem Ammarnäs, které je mým cílem. Pět set výškových není žádná sranda, navíc bez hůlek, protože mi pořád vržou šlachy na zápěstích. Vystoupám na poslední vršek a před sebou v údolí vidím jezero a tuším, že tam někde dole je cíl etapy.

A současně se potkávám s mým supportem, který, jak se stalo dobrým zvykem, mě vždy několik kilometrů před cílem čeká, aby mne dovedl do bezpečí. Klesáme společně po prudké sjezdovce a společnost nám dělají hejna komárů. A “žerou”. Dokonce se všichni na chvíli rozbíháme. Řešíme, jestli jet do „oficiálního“ cíle etapy, nebo to zapíchnout na parkovišti dřív a neodpracovanou část si nahradit na začátku posledního dějství. Tato varianta nakonec zvítězí. Po 96 kilometrech a bez dvaceti minut po 24 hodinách docházím do cíle. Je sedm večer, chci znovu vyrazit po jedenácté, takže na žádnou srandu není čas.

Jde se do finále aneb závěrečná etapa

Na převlékání není čas ani síla. Jdu se vyčůrat za chatu na parkovišti, sním nudle, které se mezitím vařily. Ani na pivo není chuť. Nachystám batoh, jídlo na cestu mi už došlo, takže mi musí pomoct support. Ještě dám do ziplocku pár kousků tousťáku a tak smradlavý, jak jsem, zalézám do spacáku. Budík je na jedenáctou, to je bratru asi 3 hodiny spánku.

Když už potřetí odložím zvonění, supporťáci mě tahají ze spacáku. Je 23:15. Mezitím byli prozkoumat, jak se dostanu zpět na stezku. Jsem hodně rozespalý, takže sice poslouchám, ale moc si toho nezapamatuji. Spoléhám se na GPS. Trochu se courám, nechce se mi vyrazit. Závěrečných 81 kilometrů slibuje opět kvalitní zápřah. Když už není zbytí, pět minut před půlnocí si podáme ruce a mizím ve tmě. Chvíli mi trvá, než se v ospalosti zorientuji a „probudí“ mne až pípání hodinek, že jsem mimo trasu. A hned nato šlápnutí do kaluže a bahna, prostě klasika. Na druhou stranu, což je neuvěřitelné, moje nohy i po těch dnech jsou sice špinavé, ale bez puchýřů. Přecházím cestu, mostek a hurá do kopce. 600 výškových metrů mi zabere tři a půl hodiny v lese, tma kapitální, značení někdy problematické. Kolem třetí ranní docházím na náhorní plošinu. A ouha, začíná bolet noha. A to fakt hodně. Jsem zvyklý na ledacos, ale co je moc, to je moc. Poprvé, a ne naposledy, sahám do batohu pro růžovku, děj se vůle boží. Trochu to pomáhá, valím dlouhé pasáže z kopce a potom do kopce. Kolem mne pobíhá hromada sobů. Když se začíná pomalu rozednívat, docházím k šílené technické pasáži, samá skála, dole jezera, já s čelovkou, oblbnutý ospalostí a bolestí, takže skákání z balvanu na balvan mi nepůsobí radost.

Prášek pomalu přestává působit. Stále je to určitě přes deset hodin cesty. Dostávám hlad. I když je ráno a čeká mě celý den šlapání, sním jednu tyčku, potom druhou, třetí a nakonec zbouchnu i celý tousťák. Tak, a s jídlem je vystaráno, žádné už nemám. Krajina je zvlněná a táhne se, až kam oko dohlédne. Mám pocit, že za každou vlnou už musí být cesta – ale chyba lávky, žádné cesty tu nejsou, jen stáda sobů.

Po 14 hodinách se dostávám pod poslední větší výšlap. Mám hlad, aspoň že žízeň ne, vody je všude habaděj. No nic, nedá se nic dělat. Pohled nahoru je odstrašující – výstup přímo do kopce, aspoň že terén není tak strašný. Jsem stále bez hůlek a to mi nepřidává. Ruce už vržou méně, ale o to víc bolí. Odměnou za překonaných 500 výškových metrů je impozantní pohled na horský masiv a rozlehlé údolí s divokou řekou, které vedou až do cíle v Hemavanu. Začínám klesat do údolí nabit novou energií – do cíle zbývá už jen dvacet kilometrů.

Docházím na „křižovatku“, je tu pár lidí, hory se zahalují do tmavých mraků, vypadá to na slejvák (nakonec není).

Hemavan je za „rohem“, není vidět, ale už ho tak nějak cítím v kostech. Po pár stovkách metrů ale začíná znovu stávkovat noha. Ne už lýtko, ale přímo achilovka. Při každém kroku mi střílí bolest až do hlavy.

Není zbytí a proti přesvědčení nasazuji druhou růžovku. Při každém kroku hekám jak pět minut před smrtí. Je to pech, tak pěkný terén na běhání. Pak se naštvu a zkusím běžet. Ale! Při běhu to nebolí, něco je divně. Nicméně, to mi vydrží jen pár kilometrů. Snažím se nohu masírovat – částečně to pomáhá. Sto metrů pohybu, dvacet sekund masírování. A pořád dokola.

Objevuji nový „trik“ – tlačím fest vše od achilovky směrem nahoru a to mi zajišťuje kolem kilometru pohybu, než to musím zopakovat. Při tom všem ale stačím sledovat krajinu, která je fakt nádherná.

Osm kilometrů do cíle. Nechápu, ale najednou mě noha vůbec nebolí. Tady si se mnou někdo nebo něco hraje. Na druhou stranu, přestože už očekávám sestup do cíle, stezka se vine přímo do kopce a jako poslední test překonává hory nad Hemavanem. Lidí je tu už relativně hodně, všichni postavené stany na nejšílenějších místech na skalách. Krok za krokem stoupám, už přece musí být konec.

U stanice lanovky mě jako laň předběhne běžkyně a já vím, že odsud to už přes ty fyzické útrapy dotlačím do cíle. Na vrcholu mne čeká supporťák Karel, přivítáme se a pomalu sestupujeme.

Terén se mění na kamenitou cestu a zcela prozaicky, bez davů a v tichém zamyšlení, i když se závěrečným „jo“ probíhám cílovou dřevěnou bránou.

Hlavou mi probíhají hodiny a dny, pocity osamělosti i štěstí, je to trochu rozporuplné rozpoložení mysli. Měl jsem za to, že osobní výzvy pro mne moc nejsou, že kolem sebe potřebuji soupeře, ale soupeřit sám se sebou má také něco do sebe. Vlastně cokoli, z čeho má člověk radost, má smysl.

Tak jakým směrem se vypravím příště?

Děkovačka:   

Nápad na podniknutí tohoto dobrodružství není z mé hlavy. Díky patří kamarádovi Zdeňkovi Votavovi, se kterým jsem měl tuto výpravu původně sdílet, ale nepřízeň osudu tomu chtěla jinak. 

Nelze zapomenout na podporu kamarádů, známých a spřízněných duší, však vy víte. 

Jako vždy patří rovněž velké díky těm, kdo mne podporují. Bez vás by to bylo mnohem obtížnější.

        

              

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle