3 UltraSummits Tihio Race aneb jak si poctivě užít hory

27. 5. 2025. Tihio, Řecko. 250 kilometrů v řeckých horách, pozitivní převýšení 14000 metrů a časový limit 80 hodin s výstupem na tři dvou a půltisícovky. To vše pro bandu asi 40 nadšenců trailu a milovníků bolesti. To je Tihio Race.

Můj blog jakoby od posledního příspěvku zamrzl v čase. Přesně půl roku uplynulo od epické cesty z Atén do Sparty a zpět. Regenerace, jak fyzická, tak mentální, z Phidippida mi zabrala více času, než jsem si myslel. A tak se mi před odjezdem na další dobrodružství do programu vešel už jen „tréninkový“ backyard v Holešově, kde jsem si zopakoval svých 36 yardů (a 250 km) z předchozího roku. Téměř nulová výšková průprava slibovala hutnou zábavu. A tento předpoklad se vyplnil do sytosti. Pojďme tedy na to.

Je týden před závodem. Letenku mám sice koupenou už měsíc, ale to je tak vše, co jsem pro úspěch projektu zatím udělal. Dokonce jsem si ještě ani nepřečetl popis trasy a celé akce. Moje punková příprava dosahuje nových výšin. Celou dobu od prosince, kdy jsem účast potvrdil, žiji v tom, že to bude taková „dvojitá B7“, na pohodu. Úplně naslepo ale jet nechci a tak se konečně seznamuji s detaily. A jak se dalo předpokládat, moje představa nemůže být vzdálenější skutečnosti. Čtu o náročném terénu, lezení po skalách, brodech v říčkách. Začíná se mi do hlavy vkrádat pocit, že to žádná dvojitá bésedmička nebude.

Teprve den před odletem balím výbavu a nakupuji proviant. Trvá mi to mnohem déle, než obvykle. Nějak se nemůžu dobrat konce balení, i když mám jen jeden malý kufr, příruční zavazadlo a batoh. Ještě, že řecké hory na konci května neslibují žádný mráz, protože jinak nevím, jak bych se do své bagáže vlezl. Nové trailovky Saucony jsem ještě ani neměl na nohách, což je supr – přesně to, co se nemá dělat. No nic, rozšlapu je během dne, během přesunu na místo. I když se mi taková příprava a testování obuvi jeví poněkud pofidérní. Poběžím klasicky v kalhotách Kilpi Hosio, s odepnutými nohavicemi, svém obvyklém „repre“ tričku a do batohu (Kilpi Cadence 20) si dávám pro jistotu membránovku Hurricane (stejně je to povinná výbava) a Ninju. Vejde se ještě moje obvyklá sada pro první pomoc, velká powerbanka a pár dalších bebechů. Když si batoh zkušebně nabalím, uvědomím si, že jsem nenechal místo na jídlo. Takže některé bebechy letí zpět do bedny…

Na vídeňské letiště mne přesunuje po půlnoci syn autem. Odlet je v 6 ráno a musím na letišti stepovat už po čtvrté. V tuto nekřesťanskou dobu jsou salónky zavřené, takže sedím u brány a zabíjím čas na mobilu. Ani předstartovní letištní pivo není, to si hodlám vynahradit po příjezdu na místo. Let proběhne v pohodě. Po desáté dosedám v Aténách. Mám objednaný pronájem auta, je to mimo letiště a u východu 5 na mě má někdo čekat. A jasně, že nečeká. Po patnácti minutách marného čekání volám do půjčovny a za půl hodiny, po vyřízení papírů, už sedím ve své Corse a padám pryč z Atén směrem na Tihio. Je to na slabé tři hodinky cesty. Monotónní dálniční řízení pravidelně osvěžují mýtné brány. Je krásně a za určitou dobu začne dálnice vést okolo pobřeží Korintského zálivu a výhledy jsou moc pěkné. V dálce se objevuje velký most přes konec zálivu a cíl je jen pár kilometrů za ním. Zatím jsem na mýtném zaplatil asi patnáct euro, což je snesitelné, ale když po mně za přejezd mostu chtějí 15 euro, sprostě si ulevím.

Parkuji u ubytka – pěkný baráček, přímo na pláži (soukromé), místnost krásná. První, co udělám, že do ledničky putuje pakl (6 ks) Plzní – protože se za přesun hodlám odměnit jednou nebo dvěma plechovkami zlatavého moku.

Za půl hodiny v mrazáku je pivo studené, dám si ho a usínám. Ani si nenastavuji budík, přestože mně čeká večerní balení a příprava na závod. Vzbudím si po jednadvacáté, do horké vody dám instantní nudle a s otevřeným druhým kouskem vše připravím k závodu. Spát jdu po půlnoci. Checkout mám v 11:30, takže dost času na prospání.

Ráno je jak vymalované. Svítí slunce, sedám na terasu před pokojen a sledují moře.

Posléze si omočím aspoň nohy, koupat se mi nechce. Samotný start je v 20:00 a tak mám po odhlášení z pokoje 8 hodin volna. Rozhoduji se, že se vypravím na prohlídku na start do hor, ačkoli je to půlhodina autem do příkrého kopce. Ve startovním a cílovém prostoru je už čilý ruch, já obhlížím prostor, ale přece jen, tady dalších sedm hodin strávit nechci, tak se vydávám zpět k moři, abych doplnil živiny nějakým vhodným pokrmem v místní restauraci. A skutečně špagety s mořskými plody a řecký salát jsou správným základem. Případný přetlak ve střevech jsem už ráno preventivně vyřešil imodiem. Počasí zatím bylo milosrdné, ale z klidné konzumace u moře se nyní stává bouřka s pěkným deštíkem. Modlím se, ať závod není celý mokrý. Přebíhám do auta a vydávám se zpět na start. Tři hodiny na místě trávím přípravou a ležením v autě. Technický brífink je úsměvný, 45minutový monolog pro řecké účastníky střídá asi desetiminutový proslov v angličtině pro zbytek řecky nemluvící – jsme všehovšudy tři.

Rozprava končí po sedmé a je tak akorát čas se obléct. Ale nejdříve chystám hůlky – roztáhnu jednu, ok, roztáhnu druhou a ta se mi znovu složí. Pružina čepu, který ji drží v roztaženém stavu, se vzpříčila a čep zůstal uvnitř hůlky. Po pár marných pokusech vytahuji sichrhajsku a čep dostanu ven. Je mi jasné, že žádné skládání hůlek během závodu nebude – při takovém převýšení se nedovedu představit, že bych bez nich zůstal. Zavolám domů, obleču se, řádně vazelínou promažu odpovídající potřebná místa a všímám si, že do startu zůstává 10 minut. Odsunuji ze z parkoviště asi 100 metrů na start. Předstartovní foto, nastartování trasy v Garminech a už se odpočítává. Ani mi tak nijak nezbyl čas na to, abych byl nervózní.

Počasí se umoudřilo a celá skupina se tak uvádí do pohybu a směřuje dolů po asfaltu. Za kilometr si uvolním místo v močovém měchýři a podle toho, že za mnou nikdo není, tuším, že jsem na konci pole. Kdyby to bylo před deseti lety, sprintoval bych do popředí, ale teď už ne. V klidu si dávám šestkové až sedmičkové tempo, asfalt jede nahoru a dolů. Batoh na zádech si není těžký, ale oproti tréninku je to cizí element. Když si uvědomím, že s ním budu třeba i osmdesát hodin, začnou mne preventivně bolet záda.

Na pití mám 2 soft flašky, ale naplněnou mám teď jen jednu. S výjimkou „vrcholových“ partií (nezapomeňme, že se pohybujeme ve výšce od 100 do 2500 metrů) je příležitostí k pití dost, a proto není nutné k zátěži zbytečně přidávat dalších sedm set gramů. Z celkem příjemného klusání mne probírá odbočka do terénu. Sice nic zásadního, ale při slábnoucím světle si přece jen člověk musí dávat pozor, co má pod nohama.

A ještě a světla přichází první horská říčka, nebo spíše potok. Bez rozmyslu šlápnu na kámen uprostřed, přenáším váhu na druhou nohu – a šup, noha klouže a já si za sladkých tónů nadávek sedám do vody. Kraťasy, boty a ponožky vymáchané, půlka batohu jakbysmet a za sebou slyším starostlivé „are you okay?“, ale na úplně zádech cítím ten škodolibý úsměv. Vazelína smíchaná se studenou vodou, to je to pravé na vlka, vítej na trailu…

Utěšuji si tím, že Hosia schnou velmi rychle, tričko bych si stejně zapotil během, stejně jako batoh. Střídá se silnice a cross-country a kilometry vesele ubíhají. Na první checkpoint na 26. kilometru jsem za 3:45. To je sice velmi pomalá půlka, ale na druhou stranu, 1 výškový kilometr mám za sebou a dalších třináct na mně čeká, takže časem se nestresuji. Občerstvovačka je na náměstíčku vesnice s kostelem, moc pěkné. Doplňuji vodu, poprvé udělám živé vysílání a zavolám domů. Dám něco do žaludku a jdu dál.

Je už samozřejmě noc. Trasa vede lehčím terénem, který je prokládán náročnějšími vložkami. Jde se mi celkem dobře, snažím se popobíhat. Na 39. kilometru má být brod, kde si mám smočit nohy po kolena. Pro tyto účely jsme nafasovali plastové sáčky, jakože abychom si nenamočili boty. Dal jsem se dohromady s pár dalšími běžci, kteří mi před brodem trochu utečou. Když přijdu na břeh, vidím, jak si všichni pilně nasazují sáčky. V duchu si říkám, „tohle přece není nějaký park run“, abych si nenamočil nohy, ale trail, ne? A protože mám boty stále ještě mokré ze svého předchozího koupání, s hlasitou poznámkou vespolek „fuck it“ skočím do řeky a přebrodím ji. Aspoň nevypadám jako cukrová panenka. Jedná se o jakýsi komplex potoků a menších říček ponořený do tmy a v navigaci pomáhají malé vlaječky a na konci i rozsvícená světla auta a dobrovolník. To je dobře, protože mokré boty jsou blbé, ale ještě horší by bylo bahno uvnitř. Odměnou za překonaný veletok je pětikilometrový výstup o tisíc výškových nahoru.

Začínám cítit, že s blíží ráno. Jdu již nějakou dobu s kolegou z Francie. Po horské cestě, schůdné, klikaté. Deset kilometrů s převýšením kolem devíti set nás vede vysoko do hor. Začíná svítat a kolem nás se objevují majestátní vrcholky. Dělám pár fotek, protože to stojí za to. Sem tam cesta i klesá a já klusem testuji, jak na tom jsou moje nohy. A jsou na tom dobře. Běží.

Na padesátém sedmém začíná tzv. „out and back“ – odbočka z trasy, výstup na první vrchol a návrat zpět na trasu. Bratru 3 kiláky tam, tři zpět. Nicméně, jak vidím ten krpál, kam směřuje stezka, klepu si spolu s Francouzem prstem na čelo. Tvl, tohle jako fakt. Čeká nás naprosto brutální výstup, nejdříve v terénu, posléze po skalách. Připadám si jako na Everestu, deset kroků, vydechnout, a tak dokola. U vrcholu přichází lezecká prémie. Před ní ale musíme překonat menší sněhové pole. Podívám se dolů a říkám si, co by se stalo, kdyby taky někdo zhučel dolů – no co asi, bylo by po něm. Mám srdce v kalhotách, je to fakt nebezpečné. A když už překročím okraj, objevuje se sice náhorní plošinka, ale na jejím konci je druhá fáze lezení – ještě, že není tak dlouhá. Šplhám po skále nahoru, fučím jako lokomotiva, pod vrcholem nechávám důlky níže, protože s nimi se to prostě vyšplhat nedá. Když si sedám na vrcholu, říkám si, že je to opravu zasloužený výhled a vrcholové foto a video. Jen se nutím nemyslet na to, jak se dostanu zpět dolů.

Když popadnu dech a dostatečně se pokochám, jdu zkusit ten sestup. První úsek po zadku, celkem to šlo. Akorát tedy po náhorní plošince, která je mírně dolů a je z noci ještě zmrzlá a zledovatělá, je to maso, párkrát si ustelu na zadku. Francouz je už přede mnou, přece jen vypadá na lepšího horského muže. Když se přehoupnu před okraj ke klesání k rozcestí, opět jsem celkem podělaný. Dolů je to složitější, než v opačném směru. A tak opět po zadku, po břiše, po boku, jak se dá. Když jsem konečně dole, zjišťuji, že tato sranda trvala přes dvě hodiny. Překvapivě ne tak dlouho…

Na rozcestí doplním vodu z paklu petek, který tam nechali. Když už mám batoh ze zad, udělám si kompletní servis – rozuměj doplním sůl, magnézko, vodík, nějaké jídlo a tak. Protože teď mne čeká dvanáctikilometrový sestup o 1300 výškových dolů. Stezka je příjemná, vede po trávě, kolem potůčků a přes ně, snažím se klusat, což se mi daří. Kromě toho, že předběhnu jednoho soupeře, jsem celou dobu sám. Užívám si sluníčka a příjemné teploty a na konci klesání mne na sedmdesátém kilometru čeká další checkpoint. Jsem 13 a půl hodiny na cestě, je po deváté ranní a vše je na dobré cestě.

Dalším postupným bodem je druhý Ultra Summit, opět ve výšce asi 2500 metrů. Šlape se většinou v lesním terénu, vždy příkrý výstup a stejně tak sestup. S mými technickými schopnostmi sestup na běh není, spíš si dávám pozor, abych se nezlámal nohy. Nahoru, opět k out-and-back, to mám být cca 15 kilometrů a převýšení tak třináct set. Sem tam mne otravují lezecké vložky. Pomalu cítím, že začínám být unavený. Snažím se předejít problémům a dělám si další servis, pojím. Ale nahoru to nejde. Je to příkré, kraji pod sebou mám jako na dlani, ale radost z toho nemám. Stoupám a stoupám, slyším za sebou hlasy, ale když se otočím, nikdo tam není. Párkrát se musím zastavit a přemýšlím, jak se v tomto stavu dostanu na druhou horu. Navíc se začíná kazit počasí. Přicházejí tmavé mraky a vítr. Oblékám si bundu a dávám kapuci. Potom mne skutečně dojde dvojice kolegů. Snažím se ji držet, ale vůbec to nejde. Když se drápu k rozcestí, shora mi jde naproti dobrovolník, aby mi pomohl – musím vypadat fakt dost špatně. A že pro mne mý prý zprávu. Nahoře se (zjevně) žení všichni čerti, takže z výstupu nic nebude. I když nemám skoro žádnou vodu, žádnou od něj nedostanu – že prý po sestupu za pár kiláků bude chatička s pramenem.

Následující sestup, nebo spíše slaňování, mi nepřidává. Balancuji na hraně pádu, ze všech sil se snažím zachovat pozornost. Nohy sice nebolí, ale příjemné to není. Chata, neboli refuge z druhé světové, je dole, zdá se být blízko, ale samozřejmě tak blízko není. Skála se ale mění na štěrk a je to snesitelnější. Horší je, že se spouští hustý déšť. Na to, abych nasadil nepromokavé kalhoty, nemám sílu ani prostor, a tak mám za chvíli úplně promočené kraťasy. Mám úplně sucho v krku a tak moc uvítám chatu a pramen, ze kterého doplním tekutiny. Fouká a prší a tak se nezdržuji a pokračuji dále.

Další checkpoint je něco po stovce.  Mám dvacet hodin v nohách. Občerstvím se. Čeká mne výstup na další vrchol, takové intermezzo před závěrečným ultra vrcholem. Avšak toto intermezzo se ukazuje být tím pravým očistcem. Při výstupu totiž padá tma. Výstup nahoru je dlouhý a neskutečně náročný. Drápu se přes kořeny, kameny, ale na druhou stranu, nohy drží dobře. Kolem třetí v noci přemýšlím, že to na chvíli zapíchnu na trailu. Usínám totiž za výstupu a začínám mluvit se stromy a kameny. Před tímto nápadem (ustlat si na trailu) mne zachrání jen tak skutečnost, že se mi ze zad nechce sundávat batoh. Sestup dolů není o nic jednodušší. Klopýtám, šněruji ze strany na stranu a dosahuji mentálního dna. Zavolat nikomu na pokec v takovou hnusnou noční dobu nechci. A klasicky nadávám – nejdříve na toho, kdo takovou trasu naplánoval, a když už mi došel slovník, tak nadávám na sebe, proč chodím na trail, když ho nesnáším. Navíc si třicet hodin vlhka v botách začíná vybírat svoji daň. Dějí se tam různé věci, o kterých nechci přemýšlet, natož se na ně dívat. Nepomáhá, ani když začne svítat a mne vítá silnice, která mne po dvou kilometrech přivádí na kýžený velký checkpoint.

Jsem v tak špatném stavu, že jsem na 90 % rozhodnutý toho nechat. Píšu skleslou zprávu domů a cítím se trapně, ale odolávám pokušení hned odevzdat číslo. Dám spánek a uvidím. Ještě udělám krátké živé video a i přes velké obavy si sundávám ponožky a odebírám se na kutě. Osazenstvu checkpointu říkám, že je to na hoďku a půl. Deka není, tak v podstatě padám na matraci a ještě v letu usínám.

Probudím se sám, pět minut před budíkem. Nohy uschnuly a přestaly bolet. Cítím se docela dobře. Přecházím zpět do společných prostor, kde se mezitím na židli sušily moje ponožky a boty – a společně dobře přispěly k obecnému odéru. Objednávám si hromadu těstovin se sýrem a na posilnění kolu a malé pivo. Nijak nespěchám. Přemýšlím, co s tím udělat – vykašlat se na to? Je to ještě více než stovka, takových sedm kilometrů převýšení. Ale jak si sedne jídlo a nápoje a pod vlivem uschnutých ponožek zapínám mobil a dělám živé vysílání s tím, že „jdu dál, bo co bych dělal v hotelu, ne voe?“.

Na další kopec, který je posledním ultra píkem, je to slabých 20 kiláků a do dalšího checkpointu celkem třicet, s převýšením 1600 metrů. Počasí teď přeje, ale když se podívám nahoru, na vrcholový pokus to moc to nevypadá. Hory jsou v mlze a občas tam asi sprchne. Výstup je celkem příkrý, střídavě vede v lese, ale dokonce se párkrát dostávám na asfalt. Závěrečných pár kilometrů před odbočkou na poslední vrchol je po silnici. Teď už hodně fouká, poprchává, ale teplota není zas tak hrozná. Přesto jsem zabalený do Hurricanky. A jak jsem očekával, u odbočky už čeká pořadatel s tím, že se nahoru nejde – je to příliš nebezpečné. Trasa je přesunuta – 4 kilometry po asfaltu a poté minihřebenovkou pár kilometrů k napojení na původní trasu.

Asfalt mi přece jen pomáhá. V dáli vidím zaparkované auto a podle informací bych měl pokračovat po štěrku. Dokonce se párkrát rozběhnu, abych otestoval stav nohou. A skutečně, u auta štěrk je, ale oproti očekávání prudce do kopce. Je to nějaký lyžařský rezort, cesta se klikatí nahoru, aspoň, že se zlepšilo počasí. Dokonce párkrát vysvitne sluníčko. Minihřebenovka je příjemná, po hlíně či trávě a začíná klesat směrem k druhé sjezdovce, jejíž vybavení má už pár let to nejlepší za sebou. Na kopečku, který před sebou vidím, je chata, kde tuším další checkpoint na sto šedesátém. A opravdu do tak je, i když jej málem projdu, protože se zdá být místo zcela opuštěné.

Zaklepu na dveře a zatáhnu za kliku. Přivítá mne vytopený interiér, ovoněný dílem topným olejem, který se používá k vytápění, a dílem jídlem. Poručím si kolu a kotel špaget se sýrem.

Za patnáct minut se ke mně připojuje trojice, které jsem kupodivu utekl do kopce. Nezdržuji se dlouho, protože na mne je nachystán úmorný sestup do Delf, kam je to asi 17 kilometrů. První 6 kiláků je to terénem, co je další těžká zkouška pro moji trialovou techniku, u které si stále a stále ověřuji, že žádnou nemám. Poté se objevuje plochá krajina. Uvádím se do běhu po polních cestách, sem tam bahnitých. Začne pršet, oblékám nepromokavé kalhoty. Přestává, tak je svlékám. Když se to opakuje potřetí, vzdávám to a pokud mi zmoknou kraťasy, tak budu mít aspoň dobře vychlazený rozkrok. Před zlomem ke sestupu do Delf cesta mírně stoupá, potkávám pár turistů, kteří mne zdraví a ptají se, co tady dělám. V lese potkávám stádo řekl bych tak stovky koz s pasačkou a pár psy, kteří si mne nedůvěřivě prohlížejí. Deset minut čekám, než se zvěř uráčí přejít a při tom se nažrat, ale pak mne to přestane bavit a projdu prostředkem stáda.

Docházím na skalní předěl, za kterým se začíná sestupovat. Je to stezka z velkých kamenů, pro mne neběhatelná. Přímo dolů se jít nedá, trasa vede nekonečnými serpentinami. Za toto úsilí jsem však neustále odměňován nádhernými výhledy – vylezlo sluníčko a kromě samotných Delf a okolních hor je také krásný výhled na moře. Nastalé horko si vybírá daň v podobě potu a únavy, ale počítám s tím, že v Delfách bude nějaký checkpoint – a není.

Vody mám jen půl litru a to není dobré. Navíc z Delf se pokračuje po podobné stezce dále dolů směrem k nekonečným olivovým hájům, kde tuším, že žádný pramen nebude. Nedostatek tekutin mne velmi omezuje. Snažím se běžet, ale nechci to přehánět, protože dehydratace v tomto stavu je něco, co nepotřebuji. Volám domů, abych si pokecal a zapomněl na strasti (a postěžoval si…). Nutno dodat, že nyní už jdu po cestě a podle mapy má být na 190. kilometru malý checkpoint bez občerstvení. No snad aspoň vodu by mohli mít.

Mobilní checkpoint, jak označují auto zaparkované u křižovatky, skutečně přichází v pravou chvíli. S vodou jsem na nule a sušenky ze své železná zásoby bez ní nedokážu spolknout. Studená kola, kterou ke svému nadšení dostávám, ve mně zmizí během pár sekund. Dávám salám ze svých zásob a nafasuji velkou proteinovou tyčinku, kterou hodlám posléze zkonzumovat. Vydávám se stezkou pod cestou a železniční tratí, která vede ve vysekané trávě zcela nesmyslně vedle normální cesty. Však je to trailový závod, ne? Už dlouho hodiny se naháním se skupinou 3 kolegů s nimiž držím krok jen proto, že oni tráví na checkpointech nesrovnatelně delší dobu než já. Na další stanici si hodlám dát další půlhodinový spánek. K tomu je však třeba vystoupat přímo nahoru po skále na náhorní plošinu. Nevěřím svým očím, kde je trasa navedena. Stačil by krok a byl by z toho pád do hlubiny. Raději ani nepoužívám hůlky a raději se místy plazím po břiše. Kolegové mi utekli, zřejmě měli víc pro strach uděláno. Moje tepovka dosahuje nepoznaných výšin, když docházím na vrchol. Opět začínám nadávat.

Ke stanici jsou to tak tři kilometry. Klušu s vidinou občerstvení a šlofíka. Po 51 hodinách mám za sebou 202 kilometrů. Před sebou poslední dva vrcholy, každý asi 1500 metrů, prý takové brďky, no ale vyšší než Praděd. Navíc první kopec mne čeká jako noční horská zkouška. Na stanici ulehám, ale nedaří se zabrat, je taky moc velký ruch. Po dvaceti minutách to vzdám, dám jídlo, nasadím čelovku a vydávám se vstříc dalšímu výstupu, který podle pořadatelů zahrnuje ty nejtechničtější pasáže z celého závodu.

Začátek je v pohodě, ale brzy se vše mění v noční můru. Nejdříve mírné stoupání s vysokou trávou, skalkami a stromy, kde na rozdíl od předcházející části závodu je značení velmi omezené. Navigace je opravdu obtížná, několikrát se ztrácím, hodinky moc nepomáhají, protože GPX track je nepřesný a nedá se používat k přesnému navádění. Pak přichází něco, co jsem nezažil ani na Gobi. Ne serpentiny, jako nad Delfami, ale přímo do kopce, neskutečný sklon po kamenech, skalách, loučkách. Značení není vidět, většinou je nějak (asi ne záměrně) schované. Vysokou trávou profukuje vítr a ve světle čelovky to vše vypadá trochu strašidelně. Navíc není vidět pod nohy, takže každou chvíli čekám, že si vyvalím na nějakém kamínku kotník.

Výstup sem tam přerušuje cesta, která se klikatí nahoru. Je to nekonečné a když už začínám pomalu propadat malomyslnosti, objevuje se po 2 hodinách vrchol. Říkám si, že nic horšího, než toto šplhání už nemůže být. Chyba lávky…

Po pár set metrech trasa bočí na svah, kdy během 3 kilometrů ztrácím 700 výškových. Terén je tak náročný a příkrý a noc je tak černočerná, že části kopce sjíždím doslova po zadku. Nevím co dřív, jestli hledat značení nebo čumět pod nohy. Už nemám psychické síly nadávat. Dole jsem, když začíná svítat. Naposledy sundávám čelovku. Dokonce uvítám, když trasa vede nahoru. Uprostřed ničeho se několikrát ztrácím, když GPS nesouhlasí se značením (které mnohokrát na delší dobu zmizí). Zmožen docházím do checkpointu Vraila na 221 kilometru. Svlékám ponožky šipkou se vrhám do lůžka, kde hodlám strávit 30 minut, protože už jsem zase začínal vykecávat se stromy a kameny.

Nebudím se tentokrát sám, ale procitnout mi pomohou hodinky. Moje ponožky jsou stále vlhké a nechce se mi do nich zpět. Vyžebrám suché ponožky (své náhradní jsem já vůl v návalu šlechetnosti věnoval kolegovi z Francie). Ještě netuším, že to není dobrá volba. Dávám výbornou polévku s horou masa, dopíjím se a odcházím dobýt poslední vrchol. Zbývá posledních třicet kilometrů z tohoto epického dobrodružství.

Začátek po asfaltu a příjemný výstup trailem v obrovském údolí sevřeném vysokými horami velmi divoké říčky je maximálně příjemný. Asi i proto, že v dálce cítím závan cíle. Pořád si však musím dávat pozor, protože stezka vede vysoko nad říčkou a jakýkoli chybný krok by znamenal zřícení. Trochu mne začíná tahat achilovka a při větším záběru mne bere na křeče do lýtek. Už to ale nehodlám řešit. Na falešný vrchol šplhám šest kilometrů, je to dost krpál. Sestup dolů do sedla před útokem na pravý vrchol je technický a příkrý. Na náladě mi nepřidává, že se za mnou objevuje běžkyně. Společně doklesáme na cestu, která vede na vrchol. Ukazuje se, že ona běží stomílovku – a je v komunikativní náladě. Já ne – žádné překvapení pro ty, co mne znají. Snažím se vyrobit odstup tím, že si odskočím. Nefunguje. Zavolám si, zrychlím, zpomalím, nepomáhá to. Tak aspoň nasazuji kamennou tvář a držím pysk. Trasa teď nevede po cestě, jak by se “slušelo a patřilo”, ale nesmyslně po každém kopečku okolo. Je to úmorné. Když už to vypadá, že jsme navrchu, otevírá se pohled na pár kilometrů dopředu s větrníky a je zřejmé, že toto bude vrchol s checkpointem. Ten nahoře se mne snaží nakonec odfouknout, když se mu nepodařilo mne shodit ze skal.

Když docházím nahoru, zbývá posledních 10 kilometrů do cíle.

Dám si místní sladkou pochoutku, jejíž jméno si nepamatuji, ale tuším, že obsahuje tak kilo cukru, zapíjím do kolou. Protože to vypadá, že brzy začne pršet a terén je běhatelný, brzy odfičím nejdříve nahoru a poté konečně dolů směrem k cíli. Mraky zůstávají nahoře, objevují se sluneční paprsky a nemůže mne naštvat ani to, když se příjemné běhání po paloucích mění na lesní trail. Na konci jednoho takového objevuji terénní auto, kde je poslední kontrolní bod. S potěšením kvituji informaci, že odtud je to jen pár kilometrů po prašné silnici.

Po modrou oblohou posetou oblaky si za střídavého běhu a chůze užívám poslední kilometry a po 64 hodinách a 24 minutách protínám cílovou pásku na místě, odkud jsem před necelým třemi dny vyběhl.

Následná sprcha, jídlo a pivo v cíli jsou nadpozemské. Navíc zjišťuji, že jsem obsadil celkově 8. místo. To je upřímně řečeno překvapení, protože jak mi všichni za začátku utekli a v průběhu jsem žádné davy neviděl, myslel jsem si, že budu vzadu. Po pár hodinách v cíli odjíždím do objednaného hotelu a usínám při otevřené plechovce Plzně.

—

Hodnocení: Tento závod bych hodnotil jako jeden z nejnáročnějších, které jsem kdy absolvoval. Myslím, že obtížností se může směle postavit Bigfootu i MOABu. Někdy to byla sranda, někdy ne, ale to je v dlouhém ultra normální. Bylo by fajn odpustit si staré a několikrát zopakované chyby, jako že „kdo maže, ten jede“, „rezervní ponožky“ (a nikomu je nedávat), „neobracet do sebe na ex studený nápoj, protože z toho může být blbě (arytmie) a tak dále. Nejsem si úplně jistý, ale je to asi závod typu „jednou stačilo“. A mají to tam v horách pěkné…

Děkovačka: Velký dík Terce a dětem za to, že mne to nenechali vzdát, stejně tak Petru Faldynovi, který neúnavně psal, i když jsem mu neměl síly odepisovat. Díky taky všem, kteří mne sledovali online a lajkovali a komentovali moje živé přenosy na Facebooku.

Kategorie článku: Firstpage, SportArticle